Otvory na pólech planet - Dutá země 2. Díl

V předešlém příspěvku o otvorech na pólech, byla zmínka pod videem i o Venuši a nálezu díry (spirály) na ní.

Zdá se, že polární záře jsou na všech planetách a vypadá to na souvislost s otvory na pólech tím možné teorii duté země.

 

 

Zde je tedy informace přesnější :

Evropská planetární sonda “Venus Express” objevila při přiblížení k Venuši záhadný jev. Na fotografiích přijatých z kosmu bylo dobře pozorovatelné to, že v atmosféře planety nad jejím jižním pólem je gigantická černá jáma. Vzniká dojem, že atmosférické oblaky se jakoby stáčejí do jakési gigantické spirály, a ta přes obrovský otvor vniká do nitra planety. V takovém případě by bylo možné uvažovat o Venuši jako o duté kouli. Rozumí se, že myšlenkou o existenci vstupního otvoru, který vede do Venušina podzemního carství se vědci vážně nezabývají, ale záhadné spirálové vichry nad jižním pólem planety přesto zatím čekají na své vysvětlení.  

Planeta Venuše byla dlouho zahalena mraky a tajemstvím. Právě ale byla zpracována data z nejnovější sondy, maličké japonské Akatsuki (あかつき, 暁). Akatsuki se nepodařilo v roce 2010 dostat na orbit kolem planety a dalších pět let obíhala po dlouhé dráze Slunce. Loni v prosinci se ale odvážným manévrem pomocí části trysek podařilo sondu dostat na Venušin orbit. A teď se můžeme podívat na první snímky!

 

ok, zatím nic moc obrázky, ale v polovině dubna začal Akatsuki snímkovat Venuši pomocí všech svých kamer a tentokrát už na pravidelné orbitu. Až budou lepší, ukážem!

 

 Mezitím se můžete připravit starším materiálem. Venus Express obíhal planetu mezi lety 2006 a 2014 a vyznamenal se především touto sérií záběrů záhadného víru nad jižním pólem:

 

 

 luckyborg  / 9. 5. 2016

 

Další divný jev ukázala Venuše vědcům v roce 2008. Právě tehdy byla v její atmosféře objevena podivná svítící mlha, která vydržela jen několik dní a zmizela stejně neočekávaně, jako se předtím objevila. Astronomové mají za to, že na jiných planetách, včetně Země, k takovému jevu nedochází.

Nejpodivnějším je však to, že na planetě, na jejímž povrchu jsou takové podmínky, že se roztavuje olovo, bylo přesto zaregistrováno něco, co se podobá projevu života. Už v roce 1975 upoutal na jednom z panoramatických snímků, pořízených sovětskou stanicí “Veněra-9”, pozornost několika skupin vědeckých experimentátorů symetrický objekt složitého tvaru a velikosti asi 40 cm, který připomínal sedícího ptáka s protáhlým ocasem.

 

 

 

 Z obrázku výše je vidět to, že předmět se vzhledem k podélné ose jeví jako symetrický. Nedostatečné rozlišení nezajišťuje zvýrazněné obrysy předmětu, ale s určitou představivostí je možné vidět jakéhosi fantastického tvora obývajícího Venuši… Celý jeho povrch je pokrytý podivnými výrůstky, přičemž je možné si v jejich poloze všimnout určité symetrie. Vlevo od předmětu vystupuje dlouhý světlý a rovný výběžek, pod kterým je hluboký stín kopírující jeho tvar. Světlý výběžek se značně podobá přímému ocasu. Na opačné straně je předmět zakončen velkým světlým okrouhlým výstupkem podobným hlavě. Celý předmět klidně leží na krátké silné “noze”. Kvůli nedostatečnému stupni rozlišení nebylo možné ostře rozpoznat všechny podrobnosti záhadného předmětu…

 

 

 Planeta Venuše (poeticky nazývaná Jitřenka) je v mnoha ohledech planetou plnou zajímavých záhad a neočekávaných překvapení. Přesto světové sdělovací prostředky zaměřují v posledních letech svoji pozornost spíše na výzkumy Měsíce a Marsu. Je škoda, že Venuše zůstává v jejich stínu. Věnujme jí trochu více pozornosti aspoň zde, i když poněkud skromně.

Podle vzdálenosti od Slunce je Venuše v naší sluneční soustavě druhá, velikostí a hmotností je skoro stejná jako naše Země (někdy se říká, že je svým způsobem “dvojčetem” Země). Venuše nemá žádné své přirozené družice.

Oběžná dráha Venuše se blíží kružnici víc, než je tomu u kterékoli jiné planety Sluneční soustavy. Čas od času se Venuše přiblíží k Zemi na vzdálenost, která je menší než 40 milionů kilometrů (nejblíž ze všech planet). Planeta se otáčí v opačném směru než Země a většina jiných planet (kromě Uranu a samotné Venuše). Denní světlo tak nastává na západě, a končí na východě. Perioda otáčení Venuše kolem své osy (ve vztahu k hvězdám, tj. hvězdný den) trvá zhruba 243 pozemských dnů.

Video s novými animacemi globálních radarových dat ze sondy Magellan, která snímkovala planetu v polovině devadesátých let minulého století.

 

 Zdroje : 
http://www.humr.cz/wow/zname-tajemstvi-krasne-venuse/
 http://c4-isr.blogspot.cz/2015/07/

Unikátní šestistranný tryskový proud na severním pólu Saturnu známý jako "šestiúhelník": Nyní vědci zachytili obrazy téže oblasti, která zažívá aurora

 

                                                         Saturn

 

                                                              Saturn

                                  Jupiter

  

Severní světla nad Norskem: Když obzvláště silný výbuch částic ze Slunce zasáhne Saturn, může to způsobit kolaps magnetotylu a následné narušení planetového magnetického pole, což vede k velkolepým aurorálním displejům - stejně jako na Zemi.

 

                                 

                                      Něco jako otvor na naší planetě Zemi

 

  Polární záře nad Jupiterem, v ultrafialové části spektra

 

 

 

 

Polární záře na Jupiteru: Tisíckrát silnější než na Zemi

 

 

 

Polarní záře na Saturnu trvají ne minuty, ale několik dní

 

 

Polární záře na Saturnu vznikají ze stejného důvodu jako na Zemi: v důsledku působení slunečního větru na magnetické pole planety. Na rozdíl od Země, kde polární záře trvá jen několik minut, na Saturnu je to i několik dnů.

 

 Ve vesmíru jde asi o běžný jev. Ve sluneční soustavě astronomové zaznamenali polární záře na Jupiteru, Saturnu, Uranu, Neptunu, Venuši, i na Marsu. Kromě planet se dá pozorovat i u některých měsíců.

 

Astronomové našli poprvé v historii polární záři mimo sluneční soustavu. Zdobí obří plynovou kouli, která je moc malá na to, aby se stala hvězdou, ale moc velká, aby se o ní dalo uvažovat jako o planetě.

 

Kdyby byli jen o kousek větší, mohli by začít spalovat vodík na helium, rozsvítit se a stát se hvězdami. I když se jim to nepovedlo, neznamená to, že by hnědí trpaslíci byli nudní. Naopak. V poslední době se o ně začíná zajímat spousta astronomů. Hlavní důvod zvýšené pozornosti je rozvoj pozorovací techniky. Studovat hnědého trpaslíka je obtížné, poněvadž vydává jen málo zachytitelného záření. Skupina výzkumníků v čele s Greggem Hallinanem z Kalifornského technologického institutu zaměřila na jeden takový objekt vzdálený asi dvacet světelných let hned tři přístroje.

 

 Nejdůležitější z nich byl radioteleskop Very Large Array (VLA) poblíž novomexického městečka Socorro a dva optické dalekohledy: Haleův teleskop v Palomarské observatoři a zrcadla na havajské Keckově hvězdárně.

 

 

 

VLA zaznamenal z hnědého trpaslíka pravidelné rádiové pulsy. Na videu níže si můžete prohlédnout, jak by vypadaly po převodu radiových vln na viditelné světlo. Záznam je zrychlený. Pulsy se objevovaly každé asi dvě hodiny a padesát minut. Způsobovala to stejně dlouhá rotace hnědého trpaslíka okolo vlastní osy.

 

Pozorování optickými teleskopy zase prokázalo, že temný objekt velice slabě bliká. Blikání pocházelo z vodíkových atomů. Zbavovaly se přebytečné energie, již jim dodaly částice urychlené magnetickým polem planety. Stejným způsobem září vodíkové atomy i na jiných planetách, včetně Země.

 

Záři způsobují protony, elektrony, nebo částice alfa (jádra helia očesané o elektrony), které se chytí do magnetického pole planety jako do pasti. Opisují spirály okolo jeho siločar. Nad póly naráží do atomů v atmosféře.

 

 Ve Sluneční soustavě chrlí nabité částice, které se chytají do magnetických polí planet, Slunce. Hnědý trpaslík, jehož studovali Hallinan a spol. ale kolem žádné hvězdy neobíhá. Vědci si myslí, že by podobný efekt mohla vyvolat planeta, která by okolo trpaslíka kroužila. Jak je to doopravdy, ale ukáže až další výzkum.

 

Autor: Radek John

Amatérští astronomové pomáhají rozluštit záhadný oblak nad Marsem 

 

16. 2. 2015 - Vesmír autor: Lukáš Grygar

Když otočíte dalekohledem k Marsu, uvidíte nejenom charakteristicky zbarvenou planetu, ale pokud bude váš dalekohled dostatečně výkonný, rozlišíte i různé meteorologické jevy, které na rudé, nebo spíše bledě rezavé planetě panují. 

 

Mezi tyto jevy patří jak různé formy velmi jemné oblačnosti, tak například polární záře. Cokoli jsme ale dosud v atmosféře Marsu pozorovali nepřesáhlo výšku zhruba 120 kilometrů nad povrchem planety.

Tohle ale změnil tajemný flek, který se nad planetou objevil před třemi lety koncem března. Bílý oblak se vytvořil ve 200 kilometrové výšce a podle některých odhadů se roztáhl do šířky až 1000 kilometrů. Co ho způsobilo?

 

 

 

 

Mezinárodní tým astronomů se pustil do porovnávání neznámého oblaku s databází snímků Marsu, pořízených jak Hubbleovým vesmírným dalekohledem, tak amatérskými nadšenci. Propočty odrazivosti nového úkazu a jejich srovnání s dříve pozorovanými jevy vedly ke dvěma možným vysvětlením.

 

První říká, že šlo o nadstandarně sytou vrstvu mraků, utvořených z kapiček zmrzlé vody nebo oxidu uhličitého. Je ale možné, že oblak byl ve skutečnosti mohutnou polární září, tisíckrát jasnější než ty, které pozorujeme u nás na Zemi

 

 

 

V obou případech ale zůstávají nezodpovězené otázky: pokud by šlo o zmrzlé kapky, musela být atmosféra v dané výšce chladnější, než jsme doposud předpokládali. A polární záře pro změnu potřebuje přísun částic slunečního větru – ale zrovna Slunce v daném období nevykazovalo zvýšenou aktivitu, naopak.

 

Definitivní odpověď dostaneme až s dalším pozorováním, ale jak se opět ukázalo, i amatérský koníček může výrazně přispět k porozumění jevů na cizích planetách.

 

Zdroje: ESA