Musela zemřít, aby zjistila, že všichni máme schopnost vyléčit sami sebe a také zprostředkovat vyléčení ostatním. Část z knihy - překonání smrti Anity Moorjani (zážitek blízky smrti)

 

 V tomto stavu jasnosti jsem si také uvědomila, že nejsem tím, čím jsem se vždycky domnívala být: Teď jsem tady bez svého těla, bez své rasy, kultury, náboženství, přesvědčení... Ale pořád existuji! Co tedy jsem? Kdo jsem? Rozhodně se necítím nijak menší nebo omezená. Naopak, tak obrovská, mocná a všeobsahující jsem nikdy nebyla. Nikdy v životě jsem se takhle necítila!

 Anita Moorjani, Dr Wayne Dyer, Eckhart Tolle, Deepak Chopra

 7. KAPITOLA Opouštím svět

Jak se mnou spěchali do nemocnice, svět kolem mě začal vypadat neskutečně a snově. Cítila jsem, jak sklouzávám dál a dál od svého vědomí. Do nemocnice mě přivezli v kómatu a mé vyhlídky byly podle lékařů chmurné, ne-li beznadějné. Nebyla to táž nemocnice, kam jsem většinou v době nemoci jezdila. Celá léta jsem docházela na jakousi větší kliniku, nebyla to tedy plně vybavená nemocnice. K tomu, co mi lékař předpisoval dříve, to postačovalo, ale na tento akutní stav nikoli. Vždycky jsem se chtěla raději léčit v menší nemocnici v sousedství, kde to je méně zastrašující - nemocnice jsem úplně nenáviděla. Bála jsem se jich, protože mi ve velkých onkologických nemocnicích zemřeli dva blízcí lidé, moje nejlepší kamarádka i Dannyho švagr.

  Jenže když Danny volal na kliniku to ráno, kdy jsem upadla do kómatu, poradil mu můj lékař, aby mě odvezl do jedné z největších a nejlépe vybavených nemocnic v Hongkongu, kde na mě bude čekat tým specialistů. Takže v této nemocnici jsem byla poprvé a poprvé mě také měl ošetřovat tamní lékařský tým.

 Když mě lékařka spatřila, v její tváři byl patrný šok. „Srdce vaší ženy sice ještě bije," řekla Dannymu, „ale ona už tu není. Už ji nemůžeme zachránit. Je příliš pozdě."

 O kom to ta doktorka mluví? divila jsem se. Nikdy v životě jsem se necítila líp!A proč máma a Danny vypadají tak vyděšeně? Mami, prosím tě, neplač. Co se stalo? Pláčeš kvůli mně? Neplač! Já jsem v pořádku, opravdu, maminko, je mi dobře!

 Domnívala jsem se, že ta slova pronáším nahlas, ale nic ze mě nevycházelo. Neměla jsem žádný hlas. Chtěla jsem maminku obejmout, utěšit ji a ujistit, že jsem v pořádku. Nechápala jsem, proč to nejde. Proč mě fyzické tělo nespolupracuje? Proč tam jen ležím, úplně bezvládně, když si v tu chvíli přeji jedině: obejmout milovaného manžela a milovanou maminku a ujistit je, že jsem v pořádku a že už mě nic nebolí?

 Situace byla natolik vážná, že si lékařka zavolala okamžitě na pomoc ještě jednoho zkušeného onkologa. V tomto stavu blízké smrti jsem si daleko zřetelněji než v normálním fyzickém stavu uvědomovala, co se kolem mě děje. Nepoužívala jsem svých pět fyzických smyslů, ale všechno jsem vnímala intenzivně, mnohem intenzivněji, než kdybych používala smyslové orgány. Jako by se zapojil zcela jiný typ vnímání; ostatně to bylo víc než jen vnímání - měla jsem pocit, že obsahuji všechno kolem sebe, že se spojuji se vším, pomalu s tím splývám.

 Přivolaný onkolog okamžitě nařídil, aby mě odvezli do radiologické laboratoře a udělali snímky celého těla. Všimla jsem si, že mám hlavu pořád podloženou polštářem přesně tak jako poslední dny doma. Již jsem se zmínila, že to bylo kvůli mým plicím naplněným tekutinou; jakmile jsem si lehla vodorovně, topila jsem se ve vlastních šťávách.

 Také jsem byla neustále připojena na kyslíkovou bombu, a když jsme dorazili do radiologické laboratoře, sundali mi masku z obličeje, zvedli mě a položili do horizontální polohy, aby provedli magnetickou rezonanci. Za několik vteřin jsem se začala dusit, kašlat a prskat.

 

 

 

 „Prosím vás, nesundávejte jí tu kyslíkovou masku - a taky nemůže ležet rovně! Prosím, ona se dusí! Nemůže dýchat! Vždyť ona takhle zemře!" slyšela jsem Dannyho křičet na lékařský personál.

 „My to ale opravdu potřebujeme udělat," vysvětloval radiolog. „Nedělejte si starosti, provedeme to tak citlivě, jak jen bude možné. Dávkování po třiceti vteřinách bez kyslíku zvládne."

 A tak mě radiolog každých třicet nebo čtyřicet vteřin z přístroje vytáhl, nasadil mi kyslíkovou masku, pak mi ji zase sundal a zasunul mě zpátky. Celý proces se tím značně prodloužil. Když skončili, přesunuli mě na jednotku intenzivní péče. 

Lékaři, pobízení mým manželem, který trval na tom, aby to nevzdávali, dělali, co mohli. Minuty ubíhaly, já jsem ležela na JIP zdravotníci do mě píchali jehly a zaváděli hadičky a moje bezmocná rodina jen přihlížela.

 Potom kolem mé postele zatáhli těžký závěs, kterým mě oddělili od spolupacientů po obou stranách. Maminka a Danny se ocitli vně kabinky vytvořené závěsem.

 Všimla jsem si, že sestřičky kolem mě pořád pobíhají a něco dělají. Připravovaly napojení mého téměř už neživého těla na nemocniční kyslík a další přístroje, které měly zajistit přísun tekutin a glukózy, protože jsem byla vážně podvyživená. Nad hlavou mi visel monitor a sestřičky mě napojily na přístroj, který mi měřil krevní tlak a srdeční tep. Do nosu mi strčili hadičku vedoucí krkem do žaludku, aby mě mohli krmit přímo, a respirátorem mi do nosu vháněli kyslík. Nějak se jim nedařilo hadičku zasunout, a tak mi museli do krku nastříkat nějakou látku, aby se mi uvolnily svaly a průchod hadičky se tak usnadnil. 

Když se na mě někdo přišel podívat, věděla jsem, kdo to je a co dělá. Oči jsem měla sice zavřené, ale přesto jsem si intenzivně uvědomovala každý detail toho, co se kolem mě děje. Ostrost mých vjemů byla intenzivnější, než kdybych byla v bdělém stavu a používala fyzické smysly. Zdálo se, že prostě všechno vím a všechno chápu - nejen to, co se kolem mě odehrává, ale také to, co všichni kolem cítí; jako bych z každého člověka byla schopna vše vidět a cítit. Vnímala jsem z lidí strach, jejich beznaděj i rezignaci.

 

 

 Maminka a Danny vypadají tak smutně a vyděšeně. Kéž by věděli, že už mě nic nebolí - kéž bych jim to mohla říct. Maminko, prosím tě, neplač! Já jsem v pořádku. Jsem přímo vedle tebe. Jsem tady s tebou!

 Uvědomovala jsem si všechno kolem sebe. Ačkoli se zdálo, že se odehrává všechno najednou, jakmile jsem se soustředila na něco konkrétního, zjasnilo se to. 

„Nemůžu jí najít žíly!" zaslechla jsem rozechvělý hlas stěžující si lékaři, který měl u mě službu. V tom hlase byl strach. „Jsou úplně stažené. Jen se podívejte na ty končetiny! Nemá vůbec žádné svaly. To tělo je hrozně podvyživené." Jasně si vzpomínám, že to byl mužský hlas - hlas ošetřovatele.

 Zní tak beznadějně, pomyslela jsem si. Je připraven to se mnou vzdát a já mu to nemůžu mít za zlé. „Plíce má plné tekutiny. Topí se ve vlastních šťávách. Musíme jí je odsát, aby mohla začít aspoň trochu dýchat." To mluvil onkolog. Sledovala jsem, jak soustředěně pracují na mém nehybném těle - na těle, které se zdálo příliš malé, než aby v něm mohlo být všechno, co jsem teď cítila.

 Lékaři se sice pohybovali rychle a v jejich činnosti byla jistá naléhavost, ale přesto jsem ve vzduchu cítila i závan odevzdání, jako by se smířili s tím, že je příliš pozdě, že se můj osud už nedá změnit. Mimořádně jasně jsem si uvědomovala každičký detail, ale fyzicky jsem necítila nic — nic kromě uvolnění a takového pocitu svobody, jaký jsem nikdy předtím nepoznala. 

Páni, to je neuvěřitelné! Cítím se tak svobodně a lehce! Co se to děje? Tak dobře jsem se ještě nikdy necítila! Už žádné hadičky, žádný invalidní vozík. Můžu se volně pohybovat a nepotřebuji k tomu žádnou pomoc! A dýchání už není tak namáhavé - to je naprosto úžasné! 

 

K tomu zdánlivě neživému tělu, které leželo na nemocničním lůžku, jsem necítila žádné emocionální pouto. 

 

Jako kdyby nebylo moje. Na to, co jsem právě zažívala, vypadalo příliš malé a nevýznamné. Já jsem se cítila volně, svobodně a velkolepě. Všechny bolesti, nepříjemnosti, smutky a žaly byly pryč! Nic mě nesvazovalo. Nevzpomínala jsem si, že bych se tak někdy předtím cítila. Jako bych poslední čtyři roky, kdy rakovina plenila mou fyzickou schránku, byla vězněm ve vlastním těle a teď jsem se konečně osvobodila. Poprvé jsem si vychutnávala svobodu! Cítila jsem, že nic nevážím, a začala jsem si uvědomovat, že mohu být kdykoli kdekoli... A nezdálo se mi to neobvyklé. Připadalo mi to normální, jako by tohle byl ten pravý způsob, jak věci vnímat. Dokonce se mi ani nezdálo divné, že si uvědomuji, jak můj muž hovoří s lékařem mimo JIP na chodbě, asi deset metrů ode dveří.

 „Pro vaši ženu už nemůžeme nic udělat, pane Moorjani. Přestaly jí fungovat orgány. V celém lymfatickém systému od spodu lebky až dolů pod břicho má nádory veliké jako citrony. Její mozek je stejně jako její plíce naplněný tekutinou. Na kůži má léze, ze kterých vytékají toxiny. Do rána nepřežije," říkal ten člověk Dannymu. Byl to lékař, kterého jsem nikdy předtím neviděla.

 Sledovala jsem, jak se Dannymu bolestně stahuje tvář, a chtělo se mi na něj zakřičet: To je v pořádku, lásko, já jsem v pořádku! Prosím, nedělej si starosti. Neposlouchej toho doktora. To, co říkají, není pravda! Jenže to nešlo. Nevycházel ze mě žádný hlas. Danny mě nemohl slyšet. 

„Nechci ji ztratit. Nejsem na to připravený," vzdychal Danny. 

Se svým tělem jsem žádné spojení nevnímala, ale cítila jsem se mocně přitahovaná k dramatu, které se odvíjelo kolem mé netečné vnější formy. Především jsem toužila ulevit Dannymu v jeho hlubokém zoufalství, které se ho zmocňovalo při pomyšlení, že mě ztratí. 

Lásko, slyšíš mě? Prosím, poslouchej! Chci, abys věděl, že jsem v pořádku! 

Byla jsem emocionálně připoutaná ke všemu, co se kolem mě odehrávalo, ale zároveň jsem cítila, že mě něco táhne pryč, jako kdyby někde dál byl nějaký větší obraz, větší plán, který se přede mnou začíná vyjevovat. Cítila jsem, že vše je, jak má být, a vše se děje podle plánu. Můj pocit připoutání začal ustupovat.

 

 Pomalu jsem se začala odpoutávat od okolí a všimla jsem si, že se pořád rozšiřuji, rozpínám, až mě už od všeho ostatního nic neodděluje. Zahrnovala jsem v sobě vše - ne, já jsem se tím stala: vším a všemi. Plně jsem si uvědomovala každé slovo rozhovoru, který probíhal mezi lékaři a mou rodinou, ačkoli byli ode mě vzdálení, vůbec nebyli v mém pokoji. Věděla jsem, že manžel má ve tváři výraz zděšení, a cítila jsem jeho strach. Jako bych se na tu chvilku stala jím. Zároveň jsem si uvědomovala, že můj bratr Anúp je tisíce kilometrů odtud v letadle a letí za mnou s velkou úzkostí. Tato skutečnost vyšla najevo až později. Když jsem ho teď viděla s tím ustaraným obličejem, znovu mě to vtáhlo do emočního dramatu fyzického světa.
No tohle, tady je Anúp! Je v letadle. Proč se tváří tak úzkostně? Zdá se, že je na cestě do Honghongu, on letí za mnou!
Vzpomínám si, že jsem cítila jeho naléhavý pocit, že mě musí vidět. Zaplavila mě silná vlna emocí.
Ach, chudák Anúp. Bojí se o mě a chce sem dorazit, než zemřu. Neboj se, Anúpe, budu tady. Nemusíš spěchat. Už mě nic nebolí, drahý bratře!
Chtěla jsem se natáhnout a obejmout ho, ujistit ho, že jsem v pořádku, a nechápala jsem, proč na něj nemohu dosáhnout.
Já jsem tady, bráško! 

Vzpomínám si, že jsem nechtěla, aby mé fyzické tělo zemřelo, dřív než Anúp dorazí. Bylo mi jasné, jak by se asi v takovém případě cítil, a nechtěla jsem, aby něco takového musel prožívat.

 Ale jak mě začal přemáhat cit k bratrovi a zaplavila mě touha, aby nemusel prožívat bolest ze ztráty své sestřičky, znovu jsem si uvědomila, že mě zároveň něco táhne pryč. Kdykoli mě začaly přemáhat emoce, opět jsem se začala rozpínat, rozšiřovat, a také jsem cítila, jak se uvolňuji ode všeho připoutání. Znovu mě obklopil uklidňující pocit, že se přede mnou otevírá větší obraz, větší mozaika, tapiserie, kde je všechno tak, jak má být, kde všechno dokonale zapadá do většího schématu.

 

Čím víc jsem se rozpínala, tím méně neobvyklé mi připadalo nacházet se v tomto zázračném stavu — vlastně jsem si vůbec neuvědomovala, že by to bylo něco neobvyklého. V tu chvíli mi to přišlo naprosto přirozené. I nadále jsem plně vnímala jednotlivosti všech procedur, které se mnou prováděli, zatímco pro okolní svět se zdálo, že jsem v kómatu. 

Cítila jsem, jak se rozšiřuji čím dál více a vzdaluji se svému fyzickému okolí. Jako bych už nadále nebyla omezovaná hranicemi času a prostoru a dále a dále se rozprostírala a zabírala stále větší rozlohu vědomí. Měla jsem pocit osvobození, pocit svobody jaký jsem předtím ve fyzickém světě nikdy nezažila. Mohu to popsat jen jako kombinaci radosti hojně přizdobené jásotem a štěstím. Vyvěralo to z pocitu vyproštění se z nemocného a umírajícího těla, z pocitu radostného osvobození od vší té bolesti, kterou mi nemoc způsobovala. 

Jak jsem se hlouběji a hlouběji nořila do tohoto jiného světa a rozpínala se ven, stávala se vším a všemi, cítila jsem, jak pomalu mizí veškeré emoční připoutání k mým milovaným a k okolí. Všechno jsem to nechávala odejít. Obklopilo mě cosi, co můžu popsat jen jako absolutní a velkolepou bezpodmínečnou lásku. Pevně mě obemkla ze všech stran. Výraz bezpodmínečná láska ten pocit rozhodně dostatečně nevystihuje, zvláště proto, že je to termín, který svým nadužíváním ztratil hodně ze své intenzity. Nicméně fyzická bitva, kterou jsem tak dlouho vedla s nemocí, mě konečně pustila ze svých spárů a já jsem zakusila nádherný zážitek osvobození.

Neměla jsem pocit, že jsem někde jinde - spíš jako bych se probudila. Možná jsem konečně procitla ze zlého snu. Má duše si konečně uvědomovala svou opravdovou velkolepost! A tím uvědoměním se rozšiřovala mimo mé tělo a celý fyzický svět. Rozšiřovala se dál a dál směrem ven, až obsáhla nejen tuto existenci, ale šířila se i do jiného světa mimo tento čas a prostor a zároveň ho v sobě zahrnovala.

 Láska, radost, extáze a posvátná úcta mě naplňovaly, protékaly mnou a celou mě zachvacovaly. Byla jsem obklopená takovou záplavou lásky, že jsem ani netušila, že něco takového existuje. Cítila jsem se svobodnější a živější než kdy předtím. Již jsem se zmínila, že jsem najednou věděla věci, u kterých fyzicky nebylo možné, abych je věděla; například jsem slyšela, o čem mluvili lékaři s mými blízkými, ač stáli daleko od mého nemocničního lůžka. 

Ta záplava pocitů, to byl svět sám pro sebe a neexistují slova, která by je dokázala vyjádřit. Pocit dokonalé, čisté a bezpodmínečné lásky se nepodobal ničemu, co jsem kdy zažila. Byla naprosto bezvýhradná a bez posuzování... a zcela nediskriminující; nemusela jsem dělat vůbec nic, abych si ji zasloužila, a nemusela jsem dokazovat, že jsem dost dobrá, abych ji získala.
S údivem jsem si začala uvědomovat přítomnost svého otce, který zemřel před deseti lety. Cítila jsem, že je se mnou, a to ve mně vyvolalo obrovský pocit útěchy.
Tati! Ty jsi tady? To snad není ani možné!

 Ta slova jsem neříkala, jen jsem si je myslela -  vlastně jsem spíš cítila emoce skryté za nimi, jako by v tom světě ani neexistoval jiný způsob komunikace než prostřednictvím pocitů. 

Ano, jsem tady, holičko, a vždycky jsem tu byl - pro tebe a pro celou naši rodinu! sdělil mi otec. Opět žádná slova, jen emoce, ale rozuměla jsem úplně jasně.

 Potom jsem poznala životní esenci své nejlepší přítelkyně Soni, která zemřela před třemi lety na rakovinu. Cítila jsem něco, co můžu popsat snad jen jako nadšení. Její přítomnost mě celou hřejivě obklopila a bylo mi báječně. Jako kdybych věděla, že se mnou byla po celou dobu mé nemoci, dlouho předtím, než jsem si její přítomnost uvědomila. 

Všimla jsem si, že se kolem mě nacházejí i další bytosti. Nepoznala jsem je, ale věděla jsem, že mě milují a že mě chrání. Jsou kolem mě pořád, obklopují mě láskou a já to jen dosud nevnímala. 

Bylo velmi uklidňující znovu se spojit se Soninou esencí, protože od doby, kdy zemřela, mi strašně moc chyběla. Necítila jsem nic jiného než bezpodmínečnou lásku - jak svou k ní, tak její vůči mně. A potom jako by se má esence spojila s její a já jsem se stala jí. Chápala jsem, že je tady tam, všude.
Mohla být na všech místech v kteroukoli dobu pro všechny které milovala. 

Ačkoli jsem už nepoužívala svých pět fyzických smyslů, mé vnímání bylo neomezené, jako bych získala nějaký nový smysl, ostřejší než kterýkoli z oněch běžných smyslů. Rozsah mého periferního vidění byl 360 stupňů a své okolí jsem si cele uvědomovala. A i když to zní neuvěřitelně, zdálo se mi to téměř normální. Být v těle mi teď připadalo omezující. 

Také čas v tom jiném světě působil jinak, zažívala jsem všechny okamžiky najednou. Uvědomovala jsem si všechno, co ke mně patří - minulost, přítomnost i budoucnost - najednou. Začala jsem si být vědoma toho, že se přede mnou odehrávají mé zřejmě simultánní životy. Připadalo mi, že jsem v jedné inkarnaci měla mladšího bratra, kterého jsem hodně chránila. Věděla jsem, že jeho esence je stejná jako Anúpova, jenomže v této inkarnaci byl mladší, zatímco teď je starší než já. Zdálo se, že ten život, který jsem vnímala, se odehrával v zaostalé zemědělské oblasti, ale čas ani místo jsem nebyla schopna určit. Žili jsme v chudě zařízené hliněné chatrči a já se starala o Anúpa, zatímco rodiče pracovali na poli.

 

 

Prožívala jsem pocity spojené s životem starší sestry - ochranitelky kdy jsem se starala, abychom měli co jíst a abychom byli v bezpečí před nežádoucími vnějšími vlivy, a neměla jsem pocit, že je to minulý život. Scény z tohoto života sice vypadaly historicky ale pro mě se to všechno odehrávalo tady a teď. 

Jinými slovy čas neprobíhal lineárně tak, jak ho zažíváme zde na zemi. Jako by naše pozemská mysl převedla všechno do posloupnosti, následnosti. Ale ve skutečnosti, když se nevyjadřujeme prostřednictvím těla, všechno existuje zároveň: minulost, přítomnost i budoucnost. 

Vnímat všechny body v čase zároveň vytvářelo v onom světě pocit jasnosti, avšak když na to vzpomínám a snažím se to popsat, vzniká zmatek. Není-li čas lineární, posloupnost není zřejmá, a tak je mě vyprávění kostrbaté.

 Zdá se, že pět smyslů nám umožňuje soustředit se vždy pouze na jeden bod v jeden okamžik a my si ty body pospojujeme, čímž vzniká dojem lineární reality. Naše tělesnost také omezuje vnímání prostoru kolem nás a omezuje nás jen na to, co můžeme vidět očima a slyšet ušima, a na to, co můžeme cítit, nahmatat nebo ochutnat. Jenže bez omezení svého těla jsem dokázala vnímat najednou všechny body času i prostoru, které ke mně přináležely.
Mé zvýšené uvědomění v tomto rozšířeném světě je přes veškerou snahu nepopsatelné. Ta jasnost byla úžasná. 

Vesmír dává smysl! uvědomila jsem si. Konečně tomu rozumím - už vím, proč jsem měla rakovinu! Byla jsem v tu chvíli natolik ohromená kouzlem okamžiku, že jsem se nemohla zabývat příčinou své nemoci, ale brzy se jí budu věnovat hlouběji. Zřejmě jsem také pochopila, proč jsem vůbec do tohoto života vstoupila - poznala jsem pravý smysl svého života.

 Jak to, že tomu všemu najednou rozumím? divila jsem se. Kdo mi ty informace dává? Je to Bůh? Kršna? Buddha? Ježíš? A pak mě zaplavilo poznání, že Bůh není bytost, ale je to stav bytí... a já jsem teď tímto stavem bytí! 

Viděla jsem svůj život složitě vpletený do všeho, co jsem dosud poznala. Moje zkušenost byla jako nit vetkaná do obrovských a neuvěřitelně barevných obrazů nekonečné tapiserie. Všechny ostatní nitě a barvy představovaly mé vztahy a zahrnovaly veškeré životy, kterých jsem se byť i jen dotkla. Byly tam nitě zastupující mou matku, mého otce, bratra, manžela i všechny ostatní, kteří se kdy objevili v mém životě, ať už byl náš vztah dobrý nebo špatný.

 Je to možné? Tady je dokonce nit za Billyho, který mě jako dítě šikanoval! Všechna setkání byla vetkaná a společně vytvářela látku, která byla souhrnem mého života až do té chvíle. Já sama jsem byla jen jedním vláknem, ale zároveň i součástí celého konečného obrazu. 

V tu chvíli jsem pochopila, že dlužím sama sobě, všem lidem, které jsem kdy potkala, i životu samotnému, abych byla vyjádřením své jedinečné esence, své unikátní podstaty. Pokud jsem se pokoušela být někým nebo něčím jiným, nebyla jsem tím lepší - jen mě to ochuzovalo o mé opravdové já! Bránilo to ostatním, aby mě zažívali takovou, jaká jsem, a mně to bránilo hodnověrně s nimi komunikovat. Když nejsem sama sebou, ochuzuji vesmír i o to, čím jsem sem přišla být a co jsem přišla vyjádřit.

 V tomto stavu jasnosti jsem si také uvědomila, že nejsem tím, čím jsem se vždycky domnívala být: Teď jsem tady bez svého těla, bez své rasy, kultury, náboženství, přesvědčení... Ale pořád existuji! Co tedy jsem? Kdo jsem? Rozhodně se necítím nijak menší nebo omezená. Naopak, tak obrovská, mocná a všeobsahující jsem nikdy nebyla. Nikdy v životě jsem se takhle necítila!

 Ocitla jsem se tam tedy bez těla, ale má čistá esence přesto dál existovala a rozhodně to nebyla jen nějaká osekaná část celého mého já. Vlastně jsem se cítila mnohem větší, daleko intenzivnější a rozvinutější než mé fyzické já - cítila jsem, že jsem velkolepá, skvělá, úžasná. Měla jsem pocit, že jsem nekonečná, jako bych existovala odjakživa a měla existovat navždy, bez začátku a bez konce. Naplňovalo mě vědomí, že jsem jednoduše úžasná!

 Jak to, že jsem si toho nikdy dřív nevšimla? divila jsem se.

 Když jsem hleděla na tu velikou tapiserii, která představovala souhrn mého života až do současného okamžiku, mohla jsem jasně rozlišit, co mě přivedlo tam, kde jsem dnes. 

Jen se podívejme na mou životní cestu! Proč jsem na sebe byla vždycky tak tvrdá? 

Proč jsem si vždycky všechno tak vyčítala a proč jsem se vždycky za všechno tak trestala? Proč jsem vždycky samu sebe opouštěla? Proč jsem se sama sebe nikdy nezastala a neukázala světu krásu své vlastní duše? Proč jsem vždycky potlačovala vlastní inteligenci a kreativitu, jen abych potěšila ostatní? Zradila jsem samu sebe pokaždé, když jsem řekla ano, ale mínila ne! Proč jsem znásilňovala samu sebe tím, že jsem se stále snažila získat souhlas ostatních, že smím být sama sebou? Proč jsem nenásledovala své překrásné srdce a neříkala svou vlastní pravdu? 

Proč si tohle neuvědomujeme, když jsme ve svých fyzických tělech? Jak to, že jsem nikdy nevěděla, že na sebe nemáme být tak tvrdí? 

Pořád jsem cítila, jak mě obklopuje moře bezpodmínečně lásky a bezvýhradného přijetí. Mohla jsem se na sebe podívat novýma očima a viděla jsem, že jsem krásná vesmírná bytost. Chápala jsem, že už samotná skutečnost, že existuji, mi dává právo na tuto láskyplnou úctu a právo nebýt souzena. Nemusela jsem dělat nic konkrétního. Zasloužila jsem si být milována prostě jen proto, že existuji, nic víc a nic míň.

 Tohle pro mě bylo značně překvapivé zjištění, protože jsem se odjakživa domnívala, že se musím snažit být hodna lásky. Věřila jsem, že si lásku a péči musím zasloužit, a bylo neuvěřitelné uvědomit si, že tomu tak není. Jsem bezvýhradně milována a není k tomu jiný důvod než ten, že prostě jsem.

 Celá jsem se proměnila, když jsem si s nepředstavitelnou jasnozřivostí uvědomila, že tato rozvinutá, velkolepá esence jsem opravdu já. Byla to pravda mého bytí. To pochopení bylo tak jasné: Hleděla jsem na nové paradigma svého já, stala jsem se křišťálově čistým světlem vlastního vědomí. Nic nenarušovalo příliv, impozantnost a úžasnou nádheru toho, co se dělo.

 

Uvědomila jsem si, že jsme všichni propojení. Netýkalo se to jen lidí a živých bytostí, ono vzájemně protkané sjednocení jako by se rozvinulo a zahrnovalo všechno ve vesmíru - všechny lidi, zvířata, rostliny, všechen hmyz, všechny hory moře, neživé předměty i vesmír samotný. Vnímala jsem celý vesmír jako živý a naplněný vědomím, že zahrnuje celou přírodu a veškerý život. Všechno patří k nekonečnému celku. Byla jsem spletitě a neoddělitelně včleněná do veškerého života. Všichni jsme fazety této jednoty - tvoříme jednotu a každý z nás ovlivňuje Celek.

 Bylo mi jasné, že Dannyho život a jeho smysl jsou neoddělitelně spojené s mým, a kdybych zemřela, brzy by mě následoval. Ale chápala jsem také, že i kdyby k tomu došlo, přesto by z širšího pohledu všechno bylo i nadále naprosto v pořádku.

 Dále jsem pochopila, že moje rakovina nebyla trestem za něco, co jsem udělala špatně, a také jsem neprožívala negativní karmu v důsledku svých předchozích činů, jak jsem se kdysi domnívala. Každý okamžik v sobě spíše obsahoval nekonečné množství možností a místo, na kterém jsem se v tuto chvíli ocitla, bylo souhrnem, výsledkem všech rozhodnutí, všech voleb a všech myšlenek učiněných za celý můj život. Mé četné strachy a má veliká moc se projevily touto nemocí.

8. KAPITOLA Cosi nekonečného a naprosto fantastického

Ačkoli se pokouším podělit se tu s vámi o zážitky blízké smrti, ve skutečnosti neexistují slova, která by mohla alespoň vzdáleně popsat jejich hloubku a veškeré poznání, které mě zaplavovalo. Nejlépe to asi lze vyjádřit metaforami a analogiemi. Částečně snad zachytí podstatu toho, co se snažím sdělit. 

Zkuste si představit obrovský tmavý sklad, ve kterém žijete. Máte zde jednu baterku. Jen podle toho, co jste zahlédli ve světle této jediné malé baterky víte, co se v tom obrovitém prostoru nachází. Když něco hledáte, možná to najdete a možná taky ne, ale pokud to nenajdete, neznamená to ještě, že ta věc neexistuje. Je tam, ale neposvítili jste na ni svým paprskem. A dokonce i když na ni posvítíte, bude možná těžké určit, co to je. Můžete získat poměrně jasnou představu, ale přesto mnoho otázek zůstává nezodpovězených. Vidíte jen to, na co zaměříte světlo baterky a poznáte jen to, co už znáte. 

Takový je fyzický život. Uvědomujeme si jen to, na co v určitou chvíli zaměříme své smysly, a můžeme pochopit jen to, co již známe. 

A teď - představte si, že jednoho dne někdo otočí vypínačem. Poprvé, v náhlém výbuchu jasu a zvuků a barev, spatříte celé skladiště a zjistíte, že je to úplně něco jiného, než jste si představovali. Světla blikají, blýskají se, září a vystřelují červené, žluté, modré a zelené jiskry. Vidíte barvy které nepoznáváte, barvy, jaké jste nikdy předtím neviděli. Hudba naplňuje prostor fantastickými všudypřítomnými melodiemi, jaké jste v životě neslyšeli. 

Neonové symboly pulzují a tančí v duhových impulzech třešňové, citronové, rumělkové, vínové, levandulové a zlaté. Elektrické hračky jezdí nahoru a dolů, kolem polic plných nepopsatelně barevných krabic, balíků, papírů, pastelek, barev, inkoustů, plechovek s jídlem, balíčků různobarevných bonbonů, lahví šumivých limonád, čokolády všech možných druhů, šampaňského a vína ze všech koutů světa. Okolo vybuchují rachejtle, vystřelují do okolí stovky hvězd, jiskřících květů, kaskád studeného ohně a pískajících žhavých uhlíků a kreslí podivuhodné světelné obrazce.

 Rozsáhlost, složitost, hloubka a šíře všeho, co se kolem vás děje, je úchvatná a téměř zahlcující. Nedohlédnete až na konec prostoru a víte, že je toho tam ještě mnohem víc, než co jste schopni vnímat v tom proudu, který jitří vaše smysly a emoce. Máte nicméně velice silný pocit, že jste součástí něčeho živoucího, nekonečného a naprosto fantastického, že jste součástí veliké, vyjevující se tapiserie, která obsahuje víc než jen zvuk a obraz. 

Chápete, že to, co jste až dosud považovali za realitu, je jen kousíček z toho obrovského zázraku, který vás obklopuje. Vidíte, jak jsou jednotlivé části navzájem propojené, jak jsou součástí jedna druhé, jak všechno do sebe zapadá. Všímáte si, kolik je v tom skladišti nejrůznějších věcí, které jste nikdy předtím neviděli, taková nádhera, ty překrásné barvy, o něčem podobném se vám ani nezdálo, ale je to tu spolu s tím, co už znáte. Ovšem i věci, které znáte, se náhle objevují ve zcela novém kontextu, takže i ony vypadají, že jsou úplně nové a podivně superreálné. 

A i když někdo otočí vypínačem zase zpátky, už vám nikdy nikdo nevezme vaše poznání, průzračně jasné porozumění, zázrak a krásu, ani úžasnou živost vašeho prožitku. Již nikdy nic ho nedokáže vymazat z vaší paměti; budete si navždy pamatovat, co všechno se v onom skladišti nachází. Víte teď mnohem lépe než dřív, kdy jste měli k dispozici jen světlo baterky, co tam je, jak se k tomu dostat a co je možné. Zanechá to ve vás pocit posvátné úcty vůči všemu, co jste v těch dokonale jasných a srozumitelných okamžicích zažili. Život dostal jiný smysl a vaše další zážitky na cestě vpřed vycházejí z tohoto vědomí.

 Přemýšlela jsem o svém novém poznání v onom světě, užívala jsem si to všezahrnující vědomí, zkoumala ho a začala jsem si uvědomovat, že se musím rozhodnout.

 Dostala jsem se do bodu, kdy jsem opět kolem sebe ucítila uklidňující přítomnost otce, skoro jako by mě objímal.
Tati, je to, jako bych přišla domů. Jsem tak ráda, že jsem tady. Život je plný bolesti! řekla jsem mu.
V životě jsem si s otcem nebyla vždycky blízká, ale teď jsem cítila, že z něj vyzařuje jen nádherná, bezpodmínečná láska. Často mě frustrovaly jeho pokusy přimět mě, abych se přizpůsobila indickým kulturním normám, třeba jeho snahy provdat mě mladou, nebo jak mi dával najevo, že se mnou není něco v pořádku, když se nepřizpůsobím. Ale tady, v tomto jiném světě jsem si uvědomila, že bez fyzických omezení a pout způsobených jeho kulturní podmíněností ke mně cítil jen a jen čistou lásku.
Zmizely kulturní tlaky, kterým mě celý život vystavoval, protože ty byly jen součástí naší fyzické existence. Po smrti na ničem takovém nezáleží, tyto hodnoty se do posmrtného života nepřenášejí. Zůstalo jen naše spojení a bezpodmínečná láska, kterou máme jeden pro druhého. Takže jsem se poprvé v přítomnosti otce cítila skutečně opatrovaná a v bezpečí. Cítila jsem se úžasně, jako bych konečně přišla domů! Naše komunikace neprobíhala na verbální úrovni, bylo to komplexní vyjádření vzájemného porozumění. Nejenže jsem otci porozuměla, já jsem se jím stala. Věděla jsem, že byl celá ta léta po své smrti s naší rodinou. Zůstával s mou matkou, podporoval ji a dával na ni pozor, byl se mnou na mé svatbě i v mé nemoci.

 Uvědomila jsem si, že otcova esence se mnou začíná komunikovat příměji: Holčičko, chci, abys  věděla, že ještě nenastal čas, aby ses vrátila domů. Ale přesto si můžeš vybrat, jestli chceš jít se mnou, nebo se vrátit do svého těla. 

Jenže moje tělo je tak nemocné, vyčerpané a zničené rakovinou! byla první myšlenka, která mi vytanula na mysli. Proč bych se měla do takového těla vracet? Způsobilo mi jen a jen utrpení - a nejen mně, ale i mamince a Dannymu! Nevím, proč bych se měla vracet. 

Ten stav bezpodmínečně lásky byl navíc tak blažený, že jsem na návrat nemohla ani pomyslet. Chtěla jsem navždy zůstat tam, kde jsem byla. Co se dělo potom, to se nepředstavitelně těžko popisuje. Zaprvé jsem cítila, jako by se přede mnou ihned zjevilo to, na co jsem zaměřila pozornost. Zadruhé - čas byl úplně nepodstatný. Nestálo za to o něm vůbec uvažovat, jako by neexistoval. 

 

 

Před touto událostí lékaři testovali funkci mých orgánů a výsledky testů už byly zapsány. Jenže tady v tomto světě se zdálo, že výsledky testů závisejí na tom, jak se rozhodnu - jestli budu žít, nebo pokračovat dál do smrti. Kdybych si vybrala smrt, zpráva by hovořila o selhání orgánů. Kdybych si zvolila návrat do fyzického života, psalo by se ve zprávě, že mé orgány opět začínají fungovat. 

V tu chvíli jsem se rozhodla, že se vrátit nechci. Začala jsem si uvědomovat, že mé fyzické tělo umírá, a viděla jsem lékaře, jak mluví s mými blízkými a vysvětlují jim, že smrt nastala v důsledku selhání orgánů. 

Ale vzápětí mi otec sdělil: Dál jít nemůžeš, holčičko. Když půjdeš dál, už se nebudeš moct vrátit. 

Tehdy jsem si uvědomila, že je přede mnou hranice, ačkoli to vymezení nebylo fyzické. Bylo to spíš něco jako energetický práh označený změnou úrovně energie. Věděla jsem, že když ho přestoupím, nebudu se moct vrátit. Všechna má spojení s fyzickým světem by byla trvale zpřetrhána, a bylo mi jasné, že by mým blízkým oznámili, že smrt způsobilo selhání orgánů zapříčiněné konečnou fází lymfomu. Ta bezpodmínečná láska a to přijetí byly neuvěřitelné a já jsem chtěla ten práh přestoupit, aby trvaly navždy. Jako bych byla zabalená do jednoty, do čisté esence všech živých bytostí a stvoření, bez jejich bolestí, dramat a ega. 

Obrátila jsem pozornost k rodině rozrušené zprávou o mé smrti. Viděla jsem, jak Danny tiskne hlavu k mé mrtvé hrudi a drží mou ochablou ruku. Tělem mu otřásaly hluboké a neutišitelné vzlyky. Maminka stála nade mnou, nevěřícně na mě zírala, bílá jako křída. A bratr Anúp byl zoufalý, že nepřijel včas. 

Avšak než mě vtáhlo to, co se dělo s mými nejbližšími a mou fyzickou existencí, zjistila jsem, že mě něco jakoby odtahuje od emocí. Znovu mě obklopil uklidňující pocit, že se rozehrává nějaký větší příběh. Věděla jsem, že i když se rozhodnu nevrátit se, v té velké tapiserii života bude všechno tak, jak to má být.
Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla pokračovat dál do smrti, jsem si začala uvědomovat novou úroveň pravdy.

 

 Zjistila jsem, že pokud se rozhodnu k návratu do fyzického života, mé tělo se rychle uzdraví - nikoli v průběhu měsíců či týdnů, ale během několika dní! Stane se tak proto, že už vím, kdo opravdu jsem, a protože jsem pochopila velkolepost svého opravdového já. Věděla jsem, že jestliže se rozhodnu vrátit do těla, lékaři nebudou moct nalézt žádné stopy po rakovině. 

Jak je to možné? žasla jsem a chtěla znát odpověď.

 Jasně jsem pochopila, že mé tělo je jen odrazem mého vnitřního stavu. Jestliže si mé vnitřní já bude vědomo mé velkoleposti a mého spojení se vším, tělo to brzy zjistí a rychle se uzdraví.

 I když jsem vždycky měla na vybranou, rozpoznala jsem, že je tu něco dalšího... Mám pocit, jako by existoval ještě nějaký další účel, který mám naplnit. Ale co to je? Jak mám zjistit, co to je? 

Vnímala jsem, že nebudu muset jít do světa a hledat, co mám dělat - samo se to přede mnou vyjeví. Zahrnovalo to pomoc mnoha lidem - tisícům, možná desetitisícům, možná jim mám předat nějaké poselství. Ale nebudu se muset o nic snažit ani zjišťovat, jak to mám provést. Musím jen dovolit, aby se to stalo.

 Abych se dostala do žádoucího stavu, musím učinit jediné: Být sama sebou! Došlo mi, že jsem pocelá léta měla pouze být sama sebou, bez nějakého posuzování nebo pocitu, že jsem nějak vadná. Zároveň jsem pochopila, že naše jádro, naše podstata je vytvořená z čisté lásky. My jsme čistá láska každý z nás. Jak bychom mohli nebýt, když přicházíme z Celku a zase se do něj vracíme? Věděla jsem, že jakmile si to uvědomíme, už nikdy se nebudeme bát toho, kdo jsme. Znamená to tedy, že být láskou a být svým opravdovým já je jedno a totéž! 

Bylo to jako zjevení, jako blesk z čistého nebe. Pochopila jsem, že když prostě budu tou láskou, kterou jsem, uzdravím sebe i druhé. Nikdy dřív jsem to nechápala, ale zdálo se to tak zřejmé. Jestliže všichni tvoříme jednotu a jsme jen různé aspekty téhož Celku, což je bezpodmínečná láska, potom to, co jsme, je samozřejmě láska! Věděla jsem, že to je doopravdy jediný smysl života: být sami sebou, žít svou pravdu a být láskou, kterou jsme. 

A jakoby na potvrzení tohoto objevu jsem si začala uvědomovat, jak mi Soni a otec sdělují: Teď, když víš pravdu o tom, kdo opravdu jsi, vrať se a žij svůj život beze strachu! 

 9. KAPITOLA Uvědomuji si zázrak

Když jsem ležela v nemocnici, můj bratr vycítil, že něco není v pořádku, ještě dřív, než mu kdokoli oznámil, že jsem v kómatu a umírám. Anúp žil v tě době v Púně v Indii a cosi ho přimělo, aby zavolal do cestovní kanceláře a zamluvil si letenku do Hongkongu. Dožadoval se letenky na tentýž den, protože měl pocit, že je to nalěhavé. Sdělili mu, že všechny lety z Púny jsou již obsazeně, ale že mají místo v jednom letu z Bombaje. Anúp si půjčil auto a jel čtyři hodiny na letiště až do Bombaje, aby mohl odletět do Hongkongu.

 Když Danny telefonoval do bratrova domu v Púně, aby ho informoval o mém stavu a požádal ho, ať přijede, hned jak to bude možné, telefon zvedla moje švagrová Mona a oznámila Dannymu, že Anúp je už na cestě. 

Mona je buddhistka, a sotva se dozvěděla, v jak špatném stavu se nacházím, dala dohromady skupinu svých buddhistických souvěrců a začali zpívat mantry za mé uzdravení.

 A zatím v Hongkongu moje maminka přecházela po nemocniční chodbě sem tam a modlila se za můj život k Šivovi. Cítila se bezmocná, nevěděla, co jiného dělat, a tak se vydala do hinduistického chrámu - do toho, kam mě rodiče brali jako malou holčičku. Vystoupala po širokých schodech u vchodu, prošla nádvořím a vstoupila do hlavní modlitebny, kde u přední stěny stály na podstavcích sochy bohů v životní velikosti - Kršna, Šiva a Ganéša byli všichni zkrášlení zářivými barvami. Maminka před ně usedla se zakrytou hlavou, promlouvala s nimi a jejich přítomnost ji utěšovala. 

V tutéž dobu jedna blízká rodinná přítelkyně jménem Linda, věřící katolička, zorganizovala v kostele modlitební skupinu. Pověděla knězi o mém stavu a všichni se za mě modlili. 

Já jsem ležela v posteli v kómatu a z nosu, z úst a z rukou mi trčely hadičky. Manžel byl se mnou, šeptal mi, abych věděla, že je se mnou, a prosil mě, abych se vrátila. 

„Musíme toho spolu ještě tolik podniknout, miláčku," slyšela jsem jeho tichý hlas. „Prosím, prosím, vrať se. Budu tady na tebe čekat třeba celou věčnost."

 V noci zůstal vzhůru a sledoval všechny ty ciferníky a měřiče nad mou hlavou. Čekal, chtěl být u toho, kdybych měla vydechnout naposledy a přál si, abych se vrátila.

 Drahý, milovaný Danny. Doufám, že budeš vždycky vědět, jak moc tě miluju. Cítila jsem, že přesně tohle bych mu chtěla říct. 

Prosím, nedělej si o mě starosti. Já jsem v pořádku. Kéž bych se s tebou mohla podělit o to, co teď vím. To tělo, jehož ruku teď držíš, to nejsem opravdová já. Vždycky budeme spolu, propojení přes veškerý čas a prostor. Nic nás nemůže rozdělit. Dokonce i když fyzicky zemřu, nikdy nebudeme odloučeni. Všechno je dokonalé tak, jak to je. Já to teď vím a ráda bych, abys to věděl také.

 Potom, kolem čtvrté hodiny ráno, jsem se začala náhle dusit. Lapala jsem po dechu, jako kdybych neměla dost vzduchu. Danny zpanikařil, bál se, že je to má poslední chvíle, a zazvonil na sesternu.
Sestry přiběhly, shodly se, že se dusím, a jedna z nich zavolala lékaře. Potom mě převrátily a začaly mi bušit do zad.

 Lékaři trvalo skoro dvacet minut, než se dostavil. Dannymu řekl, že mám plíce naplněné tekutinou a ta mě dusí. Potom nařídil sestrám, aby přinesly sadu na hrudní drenáž. Přinesly cosi jako průhledný vak s dlouhou jehlou. Doktor mi zavedl jehlu zády až do plic a odsál odtud do průhledného vaku tekutinu. Opakoval to třikrát nebo čtyřikrát, až do vaku natekl asi tak litr tekutiny, a potom jehlu zas vytáhl. Stále jsem své tělo viděla, teď se mu dýchalo lehčeji. Manžel zůstal u mého lůžka celé ráno a velkou část dne, sledoval všechny měřiče nade mnou a držel mě za ruku.

 Bratr Anúp přiletěl odpoledne do Hongkongu a hned z letiště Dannymu telefonoval. „Nejezdi ani domů odložit si věci," řekl mu Danny. „Vezmi si taxi a přijeď rovnou do nemocnice. 

Nevíme, kolik zbývá času."

A tak Anúp zamířil i s kufry rovnou do nemocnice.
Kolem čtvrté hodiny odpoledne mi začaly mrkat oči a pak se otevřely. 

Vidění jsem měla značně rozostřené. Sotva jsem rozeznávala, že obrysy postavy stojící u mé postele patří Dannymu, když jsem uslyšela jeho hlas: „Je zpátky!" 

Zněl tak šťastně. Bylo odpoledne třetího února - třicet hodin poté, co jsem upadla do kómatu. Potom jsem uslyšela bratrův hlas a pokusila jsem se usmát. „Ahoj, sestřičko. Vítej zpátky!" řekl Anúp radostně. „Zvládl jsi to!" vykřikla jsem. „Věděla jsem, že tu budeš. Viděla jsem tě v letadle."

 Zatvářil se poněkud zmateně, ale nijak to dál nerozebíral. Všichni byli prostě jen šťastní, že jsem se probudila. Byla tam i maminka, usmívala se a držela mě za ruku. Já byla zmatená, protože jsem si neuvědomovala, že jsem byla v kómatu, a dosud jsem nebyla schopná úplně pochopit, co se děje a že už nejsem v tom druhém světě. 

Vidění se mi postupně projasňovalo a začínala jsem vidět zřetelněji. Všimla jsem si, že za Anúpem u zdi stojí jeho kufr. 

Vešel lékař. Překvapilo ho a potěšilo, že mě vidí při vědomí. „Vítám vás zpátky! Měli jsme o vás všichni velký strach." 

„Dobrý večer. Ráda vás zase vidím, pane doktore," pozdravila jsem poněkud unaveně. „Jak jste mě poznala?" zeptal se udiveně.

 Já jsem vás viděla," vysvětlila jsem. „Copak jste mi v noci nevypustit tekutinu z plic, protože jsem měla potíže s dýcháním?" 

Očividně ho to zmátlo. „Ano, ale byla jste celou dobu v kómatu. Měla jste zavřené oči." Zkusil to pominout a pokračoval: „To je opravdu příjemné překvapení! Nečekal jsem, že vás uvidím při vědomí, přišel jsem vaší rodině předat dobré zprávy. Právě dorazily výsledky testů, které ukazují, že vaše ledviny a játra zase začaly fungovat." Vypadal velmi potěšeně. 

„Ale já jsem věděla, že začaly fungovat," pronesla jsem nejasně. Byla jsem zmatená. 

„Nemohla jste to vědět," ujistil mě doktor Čchan trpělivě. „Bylo to nečekané. Teď si odpočiňte," pokynul mi a odešel. 

Mí nejbližší se usmívali a vypadali opravdu šťastně. Nastokrát děkovali odcházejícímu lékaři za dobrou zprávu.

 Když doktor Čchan odešel, zeptala jsem se manžela: „Proč byl tak překvapený, že jsem ho poznala? Viděla jsem ho, když mě ošetřoval. Byl to přece ten doktor, který ti řekl, že mi už selhaly
orgány, že to nezvládnu a zbývá mi jen pár hodin života, ne?"

 „Jak jsi to mohla slyšet?" divil se Danny. „Neříkal mi to v tomhle pokoji. Mluvil jsem s ním přece na chodbě nějakých deset metrů odtud!" 

„Nevím, jak jsem to slyšela. A nechápu, jak je to možně, ale já už znala výsledky testů mých orgánů předtím, než sem ten doktor vešel," odpověděla jsem.

 Ačkoli jsem byla stále velmi vyčerpaná, začínalo být zcela zřejmé, že se něco se mnou stalo.

 V následujících dnech jsem byla schopna postupně vypovědět příbuzným, co se dělo na onom světě, a popsala jsem jim spoustu věcí, které se staly, když jsem byla v kómatu. Ohromené rodině jsem převyprávěla téměř doslovně některé rozhovory, ke kterým došlo nejen kolem mne, ale i mimo můj pokoj, na chodbě a v nemocničních čekárnách. Dokázala jsem popsat mnohé zákroky, které jsem podstoupila, a určila jsem lékaře i sestry, kteří je prováděli. Nikdo to nechápal. Vyprávěla jsem onkologovi i rodině, jak jsem vprostřed noci měla potíže s dýcháním a topila se ve vlastních šťávách a jak manžel spustil poplach. Vzpomínala jsem, jak přišly sestry a jedna naléhavě sháněla lékaře. Přispěchal ve chvíli, kdy si všichni mysleli, že se nadechuji naposledy. K velkému překvapení všech zúčastněných jsem popsala celou událost do posledního detailu včetně doby, kdy přesně se to stalo. 

 

 

Dokonce jsem poznala člověka, který panikařil, když mě přijímali. „To je ten ošetřovatel, který říkal, že mám úplně zatažené žíly. Pořád mluvil o tom, jak nemám na končetinách žádné svaly a jak jsem kost a kůže a jak nemůže najít žádnou žílu, do které by mi zavedl výživu. Znělo to spíš tak, že už vlastně ani nemá cenu nějaké žíly hledat." 

Bratra tato informace rozrušila a později přiznal, že toho muže vyhledal. „Sestra slyšela všechno, co jste říkal, když jste jí nemohl najít žílu," pokáral ho. „Bylo jí jasné, že jste ji už odepsal."

 „Vůbec mě nenapadlo, že by mě mohla slyšet. Byla přece v kómatu!" Ošetřovatel byl překvapený a otřesený a později se mi za svou necitelnost moc omlouval.

Do dvou dnů po probuzení z kómatu mě lékaři informovali, že mi zázračně začaly fungovat orgány a výrazně ustoupily otoky způsobené nahromaděním toxinů. Naplnilo mě to nesmírným optimismem a dožadovala jsem se, aby mi vytáhli hadičky, protože můžu jíst sama. Jedna lékařka ze skupiny onkologů protestovala, tvrdila, že jsem příliš podvyživená a mé tělo není schopno vstřebávat živiny. Já jsem ale namítla, že vím, že jíst můžu, koneckonců moje orgány už pracovaly opět normálně. Zdráhavé souhlasila, ale trvala na tom, že jestli nebudu jíst pořádně, hadičky půjdou zpátky. Hadičky na podávání výživy byly velice nepříjemné. Zavedli mi je do těla nosem a za průdušnicí vedly až do žaludku. Tekutý protein mi jimi přiváděli přímo do zažívacího traktu. Krk jsem od nich měla suchý a vyprahlý, svědilo mě v něm a já jsem se nemohla dočkat, až se jich zbavím. 

Poté co mi hadičky konečně vyndali, lékaři doporučili rodině, aby mi obstarala zmrzlinu. Prý zklidní odřený krk a bude se mi lehce trávit, aniž se budu muset namáhat kousáním. Nad takovým návrhem mi zajiskřily oči a Danny se vydal koupit krabici mé oblíbené čokoládové zmrzliny. 

Když mi druhý onkolog prováděl pravidelnou kontrolu, bylo na něm patrné překvapení. „Vaše nádory se viditelně zmenšily - výrazně - během pouhých tří dní!" zvolal nevěřícně. „A otoky na všech uzlinách se zmenšily téměř o polovinu!"