Alan Watts - Umění milovat

                             Alan Watts - Umění milovat                                 __________________________________________________________

 Úryvek z textu: 

 "Důvěřovat si, že jsem schopen/na milovat, přijít k lásce, jinými slovy fungovat společenským a tvůrčím způsobem, znamená riskovat. Je to hazard, protože to nemusí vyjít.
 A stejným způsobem, když se do někoho zamilujete, anebo s někým vytvoříte společnost a důvěřujete jim, nemusí nakonec splnit vaše očekávání. Ale toto riziko musí být přijato. "

 

 "Není nic takového jako pěkná či ošklivá láska, duchovní nebo hmotná láska. Zralý přístup na straně jedné a poblouznění na té druhé. To vše jsou formy stejné energie a tu musíte brát a nechat růst tam, kde ji najdete."

 

Alan Watts

 ________________________________________________________________

 Překlad a sestavení videa: Roman Kocián

__________________________________________

Učili nás například milovat své nepřátele.
Avšak ve skutečnosti nerozumíme tomu, co to znamená, milovat své nepřátele. Myslíme si, že bychom k nim měli být laskaví a shovívaví v naději, že je přeměníme tak, že přestanou být našimi nepřáteli. Ten skutečný důvod, proč milovat své nepřátele je, že je člověk potřebuje. Jsou pro vás nesmírně důležití. 

 

 

Myslím, že někteří z vás zde ku příkladu mají pocit, že patříte k jisté vybrané skupině lidí. Může to být obvyklá vrstva měšťáků, veselých staromilců, anebo to může být nějaká církevní skupina, anebo klub či nějaký kult. Nebo jen parta kamarádů z Mokré čtvrti, avšak v každém tom případě cítíte, že na základě členství v některé z těchto společností patříte ke speciální vrstvě těch správných, příjemných či spasených lidí. A teď, když zvážíte, o čem ti milí lidé když společně usednou k jídelnímu stolu a dostanou příležitost pěstovat své společné ego, zjistíte, že nejzajímavějším tématem konverzace jsou ti nestoudní lidé, jak hrozní jsou, jak hrozné věci dělají a kam to  nakonec spěje... Tato velice uspokojující odsuzující konverzace živí vaše ego, ale zdá se, že lidé, kteří ji provozují, si neuvědomují, že tímto na těch nestoudných závisí, aby poznali, že oni jsou ti správní.

Ve skutečnosti jsou jim velice vděční.

 

Na druhé straně, ti tzv. hanební lidé myslí, že to oni jsou skutečně nejlepší lidé a své kolektivní ego si pěstí v duchu odsouzení maloměšťáků, staromilců, vyšší smetánky, politické strany, cokoli mohou být. Proto jsou pro kolektivní ego ne-staromilců staromilci tak extrémně důležití. To kdyby zítra náhle zmizeli, mnoho z nás by ztratilo své pohnutky... V okamžicích, ve kterých si to začnete uvědomovat, to může být lehce nepříjemné.

 Je to samozřejmě vtipné a jsem rád, že to vidíte. Protože najednou si začnete uvědomovat, jak moc jste závislí na nepříteli, outsiderovi anebo skupině zatracených lidí, na rozdíl od vaší vlastní skupiny těch spasených.
 Takže si začnete uvědomovat, že vaše kolektivní ego, nebo vaše "já", závisí na tom být "tam uvnitř", může tam uvnitř být pouze ve vztahu k něčemu, co je venku, a protože uvnitř a ven jsou neoddělitelné - pokud má vůbec nějaké "uvnitř" a "ven" existovat - najednou zjistíte, že vaše "já" je větší, než jste si mysleli. Zahrnuje to "to druhé" a bez něj se neobejdete.

 

Clemens Kuby - Pokud je člověk přesvědčen, že je materiální bytost, potřebuje operace, tabletky a trpí.

Moje svoboda začíná tam, kde se můžu sám vyléčit, říká německý spisovatel a režisér Clemens Kuby.

 

Jako mladý v Německu zakládal Stranu zelených a politický život ho zcela pohltil. Pak ale Clemens Kuby spadl z patnáctimetrové výšky a zůstal příčně ochrnutý, s vidinou invalidního vozíku. Navzdory všem diagnózám se ale uzdravil. Rozhodl se totiž zcela změnit život i své myšlení.

 „Trvalo mi 23 let, abych tomu porozuměl. Teprve když jsem psal knihu Na cestě do sousední dimenze, pochopil jsem, proč jsem zase začal chodit. Do té doby to bylo záhadou,“ říká uznávaný německý filmový režisér, spisovatel a učitel mentálního léčení Clemens Kuby (71), který bude jedním z řečníků diskuzního fóra Meltingpot na festivalu Colours of Ostrava.

____________________________________________________________________________

Lidovky.cz: V knize Na cestě do sousední dimenze popisujete, jak jste v osmdesátých letech spadl ze střechy, poranil si míchu, ochrnul a verdikt lékařů zněl, že už nikdy nebudete chodit. Přesto jste se vyléčil. Co pro vás bylo nejcennějším momentem v této zkušenosti, kterou jste o mnoho let později popsal jako součást samoléčícího procesu?

 

Odejít z kliniky po dvou nohách. Po roce znovu stát pod širým nebem. Znovu jsem získal život. To byl nejskvělejší moment.

  Lidovky.cz: Co nehoda ve vašem životě změnila?

 

Vše. Během pobytu v nemocnici jsem prodal dům, rozvedl se, rozešel se se vším, co jsem do té doby znal. Přišli noví přátelé, protože ti staří nerozuměli tomu, o čem mluvím. Potřeboval jsem kompletně nový život. Nemluvili bychom teď spolu, kdyby se to nestalo. Podstatná je i samota. Pokud má člověk strach být sám, nerozvíjí se.

 

 

Lidovky.cz: V čem ale spočívala změna? Co nastartovalo vaše jiné životní nasměrování?

 

Za prvé jsem nemohl přijmout diagnózu. I když 40 lékařů říkalo, že už nikdy nebudu chodit a zůstanu na invalidním vozíku po zbytek života. Řekl jsem - ne, tuto diagnózu odmítám. A pokud nepřijmete diagnózu lékařů, stanete se problémem. Dokonce i všichni blízcí, kteří mě milovali, konstatování doktorů vzali za své. Říkali: ‚Máš to, musíš to přijmout. Musíš se naučit žít s invalidním vozíkem, dostaneš nový byt s vybavením pro vozík, naučíš se fungovat pomocí rukou. Dokonce jsme ti předělali auto, abys mohl zase řídit.‘ 

 

 

 

Lidovky.cz: V knize říkáte, že jste vyvinul velkou vůli udržet takto nastavené myšlení. Co je ale tím nejdůležitějším faktorem v tom, co nazýváte samoléčení?

 

Pochopení, že se člověk léčí skrze své vědomí. Potřebuje novou filosofii. Lidé se zde u nás vnímají jako bio-chemické bytosti, potřebují tedy bio-chemický vklad, aby se mohlo něco změnit v jejich systému. Měli bychom se naučit, že tělo není oddělenou funkční jednotkou, ale ovládá jej mysl. Tělo následuje mentální nastavení. Pokud myslíte např. na citrón - a nemáte jej ani fyzicky k dispozici - můžete cítit reakci ve svých ústech. Naprostá iluze může vyvolat fyzickou reakci. Je to jako s emocemi v kině. Sedíte v pohodlné sedačce, vzduch je příjemný, sledujete zcela vymyšlený příběh ztvárněn herci, nic není reálné. Vaše slzy přesto reálné jsou. Živím se jako filmař od svých studentských let, takže jsem věděl, že mohu změnit mé tělo tím, jak přemýšlím. Každý film je iluze. Ale lidé mají reálné reakce.

 Pokud je člověk přesvědčen, že je materiální bytost, potřebuje operace, tabletky a trpí. Protože se vše odvíjí od způsobu myšlení. Pokud by totiž naše tělo bylo v harmonii, byli bychom naprosto zdraví. O tom není pochyb. Člověk, který žije v harmonii, je zdravý. Proto když přemýšlíte nad svými konflikty, které vaše tělo manifestuje a změníte tyto konflikty - například tím, že natočíte nový film se šťastným koncem - získáte kompletně novou buněčnou informaci. Buňky neumí rozlišovat mezi fakty a fikcí. Mozek na to není uzpůsoben. Jakmile vytvoříte novou iluzi, má stejný dopad, jako když ji zažijete.

 

 

  Lidovky.cz: Je to způsob, jakým pracujete, když natáčíte své dokumentární filmy?

Několik let jsem vyučoval o filmu na univerzitě. Studenty jsem učil manipulovat obrazy pomocí editování a kreativní práce se zvukem. Každý film je nová iluze. Vím přesně, který obraz bude fungovat a vyvolá reakci, a který ne. Stejným způsobem teď učím lidi, jak pracovat se svým životem. Na mých seminářích lidé vytváří své vlastní filmy života.

 

Lidovky.cz: Jak moc je pro vás při vytváření filmu důležité ponoření do prostředí a osobní zkušenost?

 

Nerozvinul bych Kubyho metodu, kdybych neměl vlastní režisérskou zkušenost a nenatočil bych takové filmy, kdybych nezažil, jaké to je zůstat ochrnutý. Obojí šlo ruku v ruce. Ale trvalo mi 23 let, abych tomu porozuměl. Teprve když jsem psal knihu Na cestě do sousední dimenze, pochopil jsem, proč jsem zase začal chodit. Do té doby to bylo záhadou. Lékaři uzdravení nazývali spontánním vyléčením. Moje sestra mluvila o boží vůli. Lidé říkali, že jsem měl zkrátka štěstí. Nikdo ale neuměl poskytnout konkrétní vysvětlení a já jsem to mystérium nesnášel. Chtěl jsem opravdovou odpověď. Proč chodím?

 

Eckhart Tolle -Trvání v přítomnosti

                       Eckhart Tolle -Trvání v přítomnosti

___________________________________________________

 ________________________________________________________

Úryvek z překladu do praxe:
 

"Můžete si vybrat i jiné způsoby, jak odpoutat pozornost od proudu myšlení tím, že svou pozornost upřete na smyslové vnímání, do svého těla, vnitřního těla. Anebo na svůj dech, ten probíhá přirozeně. Jak to řekl Buddha, když se ho ptali na to, jak dosáhnout osvícení: Jen si uvědomujte svůj dech. "A to je vše?", ptali se ho. "Ano", odpověděl.  Netuším, zda je to v některém z Písem, ale jsem si jistý, že to řekl. Doporučoval velice si uvědomovat svůj dech, ten zbytek jsem si tam přidal já, k tomu, co, věřím, že řekl. Protože všechny rady duchovních učitelů jsou velmi prosté."

 

"Dokud si uvědomujete svůj dech, nemůžete myslet. On tedy neřekl: Nepřemýšlejte. Řekl jen, ať si jste vědomi svého dechu. Vaše pozornost se tak vzdálí od přemýšlení a odejde. Cítíte příliv a odliv dechu. Cítíte dokonce každý jemný pohyb hrudi, když vzduch vstupuje do nosu a potom proudí dovnitř a opět ven. A pokud ho svou pozorností hlídáte, během toho, co to provádíte, tak nedýcháte."

 

Eckhart Tolle 

________________________________________

___________________________________________________

 

 

Překlad a sestvení videa : Roman Kocián

----------------------------------------------------------------

  ____________________________________________________

 

Je zajímavé, když pro sebe zjistíte, pokud jste dosáhli jistého stádia svého duchovního vývoje, že si můžete zvolit svobodu od přemýšlení, aniž byste vyvíjeli nějaké úsilí k potlačení myšlení.

 

Aniž byste přestali dýchat a aniž byste se zapojili do život ohrožujících činností, které by mohly snadno vaši mysl zastavit. Chůze po laně vaši mysl na dvě sekundy jistě zastaví, než spadnete. Někteří z vás to jsou schopni udělat, když vás nic nebo někdo neruší. Když je všechno v pořádku, jen tiše sedíte ve svém pokoji, anebo venku a pak prostě...

 

 

 

Je zde intenzita vědomí, ale není tu žádná síla přání, nepřejete si, aby se něco stalo. Myšlenky nepotlačujete. Pokud tam ještě nejste, je to v pořádku.  Můžete si vybrat i jiné způsoby, jak odpoutat pozornost od proudu myšlení tím, že svou pozornost upřete na smyslové vnímání, do svého těla, vnitřního těla. Anebo na svůj dech, ten probíhá přirozeně. Jak to řekl Buddha, když se ho ptali na to, jak dosáhnout osvícení: Jen si uvědomujte svůj dech. "A to je vše?", ptali se ho. "Ano", odpověděl.  Netuším, zda je to v některém z Písem, ale jsem si jistý, že to řekl. Doporučoval velice si uvědomovat svůj dech, ten zbytek jsem si tam přidal já, k tomu, co, věřím, že řekl. Protože všechny rady duchovních učitelů jsou velmi prosté.

 

Dokud si uvědomujete svůj dech, nemůžete myslet. On tedy neřekl: Nepřemýšlejte. Řekl jen, ať si jste vědomi svého dechu. Vaše pozornost se tak vzdálí od přemýšlení a odejde. Cítíte příliv a odliv dechu. Cítíte dokonce každý jemný pohyb hrudi, když vzduch vstupuje do nosu a potom proudí dovnitř a opět ven. A pokud ho svou pozorností hlídáte, během toho, co to provádíte, tak nedýcháte.