Proč věda nikdy nenajde Vědomí
Rupert Spira
"Jaký prvek mne samotného nelze odstranit? Jaký aspekt MNE zůstává přítomen ve všech měnících se zkušenostech? Pouze to může být považováno za podstatu nebo základní podstatu mysli. Každá z našich myslí je činností, prostřednictvím které se Vědomí poznává jako Svět."
________________________________________________________________________________
Hlas Ruperta s tichounkou hudbou mi doposud zní v uších, na pozadí nekonečného klidu. Jednoznačně vnímatelné Bytí z celého mluveného slova (meditace). Krásné záběry. Děkuji za překlad :)
Nenechte si ujít kompletní propojení videa! :)
________________________________________________________________________________
Překlad a tvorba videa: Roman Kocián
-------------------------------------------------------------------------
Rád bych začal překladem Stephena Mitchellella jedné Rilkeho básně Sonety Orfeovi, ve které Rilke hledá, co objekt a jeho rozšíření na celý svět vlastně ve skutečnosti znamenají. Rilke se neubírá klasickou cestou Védanty, na které podrobujeme zkušenost pečlivému zkoumání rozumem, nýbrž volí tantristický přístup, který je přiblížením ke zkušenosti co nejblíže, dokud nelze najít žádného rozdílu mezi objektem, který je poznáván a tím, kdo ho poznává, čehož výsledkem je jejich odhalená společná identita a z toho vyplývající radost.
"Plnost jablek, banánů, melounů, broskví, moruší,
a angreštů… Všechny v ústech znějí
smrtí a životem… Ach, už tuším…
Přečti to dítěti v obličeji,
když je chutná. Zdaleka to jde.
Cítíš v ústech to, co není jménem?
Kde dřív slova byla, volně z dřeně
šťáva žasnouc tryská po proudech.
Odvaž se říct, co jablkem nazýváš.
Onu sladkost, jež se prvně hustá
stává a v chutnání tiše vzrůstá,
aby byla teplá a šálivá,
bdělá a jasná – slunce a země:
znalost, zralost a radost – bez měr!
Odvaž se říct, co jablkem nazýváš. Víme skutečně, co svět doopravdy je? Koneckonců, naše poznání světa objevuje se v a je poznáváno prostřednictvím mysli. A stejně tak, jako se sníh jeví oranžový tomu, kdo si nasadil brýle tónované do oranžova, je svět ve skutečnosti exteriorizací podstaty mysli a objevuje se vždy v souladu s omezením mysli, prostřednictvím které je poznávána. A proto může být poznání světa myslí pouze tak dobré, jako je její poznání sama sebe.
Proto se Mysl nemůže pustit do většího dobrodružství, než je zkoumání podstaty sama sebe, své vlastní reality. A pokud a dokud mysl neprozkoumá svou vlastní esenciální podstatu, nemůže nic jistého vědět o světě. Co je podstatou naší mysli? Ta podstata něčeho je ta část věci, která od ní nejde nijak odstranit, nijak oddělit.
Zeptejte se sami sebe na otázku: Který prvek mé mysli - a mysl v tomto kontextu neberu jen jako souhrn našich vnitřních myšlenek a pocitů, míním úplnost našich zkušeností, tedy myšlení, chápání, city, pocity a vnímání. Sami sebe se zeptejte, zeptejte se své mysli na otázku: jaký prvek mne samotné/ho nelze odstranit? Jaký aspekt MNE zůstává přítomen během všech měnících se zkušeností? Pouze to může být považováno za podstatu nebo základní podstatu mysli.
Jakmile začne mysl zkoumat svou základní podstatu, začne putovat dovnitř sebe samé, odkládaje vrstvu za vrstvou zkušeností, které nejsou těmi základními/esenciální. Žádná myšlenka, cit, pocit nebo vnímání nejsou pro ni nezbytné, ty se vždy objeví a zmizí. Je zde však jeden prvek mysli, který zůstává nepřetržitě přítomen za všech zkušeností, napříč třech stavů bdění, snění a spánku. Co je to? Tento proces mysli, zkoumající svou vlastní esenciální realitu, je podobný vlně, která se noří do hlubin oceánu. A jak tak postupně, ve většině případů náhodně, činí, náhle ztrácí svou podobu a v důsledku toho svá omezení.
To je to, nač poukazoval Rúmí, když řekl: Plyň dolů, hlouběji a hlouběji v neustále se rozšiřujících kruzích bytí. A jak se mysl stahuje níže, anebo dovnitř své vlastní podstaty, je ve většině případů postupně zklidňována, či zbavována svých omezení. Proces, který Ramana Maharshi označil za potopení mysli do srdce uvědomění a v určitém okamžiku, kdy je mysl zcela zbavena svých omezení, zůstává její podstata, čisté poznání či Vědomí odhalená sama sobě. Abych vám takový proces přiblížil nějakou analogií, představte si herce jménem John Smith, který odejde jednoho večera hrát do svého divadla roli krále Leara. John Smith si oblékne králův šat, přisvojí si myšlenky a pocity krále Leara, ve všech svých záměrech a úmyslech se stává králem Learem, aniž by ve skutečnosti přestal být Johnem Smithem. John Smith se do partu krále Leara vžije tak mocně, že když hra skončí, zapomene se z krále Leara oprostit, a když k němu jeho přítel přijde do zákulisí popřát k jeho výkonu na jevišti, nalezne ho v bezútěšné náladě. Přítel se ho ptá, co se mu stalo a tu král Lear začne líčit všechny své trable s královstvím a se svými dcerami, na což mu přítel opáčí: "Ale ty přeci nejsi smutný kvůli svým dcerám, jsi smutný kvůli tomu, že jsi zapomněl, kdo ve skutečnosti jsi."
