Jaroslav Dušek: Jak být svobodný!?

 

Jak být svobodný?! Her Got! Když je svět tak hnusný, okolo samí blbci, jeden idiot vedle druhého, mafiáni, ilumináti, nad tím reptiliáni a všechno je řízeno z Měsíce. Jak být svobodný? Jak být svobodný v tak složité situaci, kde oko číhá hypotéka, úvěr, úřad, pokuta, policista, který by měl chránit, ale pokutuje! Jak být svobodný v této zvláštní počítačové hře, kterou jsme si vymysleli. Je to hra na oběti a tyrany.

 

Toltécka cesta k osvobození vede v tom, že se člověk všechno odnaučí. Odnaučuje se všechno, co se doposud naučil. Odvrátí pozornost od tohoto světa, o kterém nám bylo tvrzeno, že je to realita. Natolik jsme uvěřili v reálnost tohoto světa, že jsme si ani nevšimli, že je vlastně virtuální. Ve skutečnosti neexistuje. Je to jen virtuální projekt (výplod) lidské mysli. Jak je to ale možné, když je to všechno pravda. Vždyť to vidíme! Psali o tom v novinách, mluvili o tom v televizi: někoho zabili, někoho přejeli, na někoho byli sprostí… byli jsme toho svědky!

 

 Jenže v tom spočívá ta hra. Jedna z těch cest je, být občas sám. Zůstávat sám, chodit do lesa k vodě. Být tam sám a odnaučovat se všechno. Odnaučovat se tam myslet a uvidět tu hypnózu…

 

 

Poslední kniha Richarda Bacha se jmenuje: Jak zhypnotizovat Marii. Je to o tom tématu dnešního setkání: Svoboda v nesvobodném světě. Svoboda – to božství, kterým jsme ve své podstatě, které se ocitá v tom nesvobodném světě, tedy v té lidské hře, kterou vytvořili.

 

Jak si uchovat vztah ke svému Božství? Když se narodíme, tak se rodíme jako čisté božství. Když vznikáme, tak vznikáme jako čisté božství. Spermie a vajíčko vědí, co mají dělat. Nemusí jim nikdo radit, doporučovat, vyučovat. Stačí se pomilovat – nejlépe muž s ženou. (To bývá učinější…) … a spermie a vajíčko vědí, co mají dělat.

 

 

 

Muži by si přáli tu představu, že spermie se probíjí tou vagínou, prodírají se k vajíčku a bohatýři – nejsilnější spermie tlučou na vajíčko a ten vítězný spermie se prodere dovnitř! Dneska se už ví, že je to jinak. Vagína přebírá spermie, vyhodnocuje, posunuje si ty vyvolené k tomu vajíčku. A pak se vajíčko otevře podobně jako se otevírá Matka Země, která zeslabuje svůj magnetický tok a spermie může vstoupit. A tak se celkem ví, co se má dít. Božství pracuje tiše ve tmě těla – v životě.

 

 

Na začátku je to velice dramatické. Jsou to různé geometrické útvary. Krychle, osmistěn, pyramida – to vše byl každý z nás. Naprosto nádherná božská geometrie – nádherné božství. Pak plyne devět měsíců plné pohody. Božství ví, co má dělat. Procházíme stádiem krevety, stádiem mimozemšťana, … a postupně se Božství propracovává k tomu novorozenci, až dojde k tomu zrození. Náhle je Božství na světě – nesvobodném světě, kde je spoutáváno předpisy, představami, názory a pocity. Toltéci tomu říkají, že si Božství obléká lidskou podobu. V tom oblékání mu pomáhají všichni ti hodní lidé – rodiče, maminka, táta, babička, děda, starší kamarádi, sourozenci, učitelé, … v neposlední řadě časopisy, televize, rádio, filmy, … všichni pomáhají tomu človíčkovi, aby pochopil, jak vypadá člověk a jak se má chovat. Jak se má oblékat – člověk. Jak se má zdravit – člověk. Jak si má mýt ruce – člověk. Jak si má sednout na záchod – člověk. To všechno se musí to božství naučit. A najednou se pod tím nánosem lidské podoby ztratí to božství. Naši pozornost zaměstná natolik ta lidská podoba…

 

 

 

Musíme studovat mnoho let ve škole. Posloucháme tam a koukáme vyjeveně jako co máme dělat. Fyzika, chemie – sice tomu nerozumí, vlastně ani učitel – ne, ale když on předává vzorce, vzorečky, poučky. Zpaměti spočítejte tlak vody v ústí trysky, ze které uniká voda. My mechanicky počítáme…

 

Není to jen tak být člověkem. Chacha :). Během získávání té lidské podoby, probíhá jeden podstatný proces proto, abychom jako lidé mohli být snadno manipulovatelní. Zavírá se srdce. Zavírá se lidské srdce. Učíme se, že život je nesvobodný a nebezpečný. Že člověk člověku vlkem je. Toto je průchod slzavým údolím. Jsme upozorněni na mnohá nebezpečí. Jsou tu velká nebezpeční, třeba například vosa. Tři nebo čtyři vosí píchnutí a jdete! Komár – může být infikovaný. Cizí pes – cizí pes může být nevyzpytatelný. Cizí kočka může škrábnout drápem a ošklivě infikovat. Kočka nemá jinou zábavu než-li se přehrabovat nějakých sračkách celé dny. Ale to nejsou všichni naši nepřátelé! Může to být kůň, který nás kopne nebo kráva, která nás trkne. Nějaký ošklivý brouk si na nás sedne – yeah! Dokonce někomu přeběhne přes nohu myš a má z toho trauma. Velice nepříjemné – pavouk. Pavouk se pohybuje po bytě sám! Sám tam leze. A nezapomeňme na celou sérii hadů… Život je plný nebezpečí. A pak je tu jedna taková zvláštní rasa – lidská rasa na planetě – nebezpečná rasa, zvaná cizí lidé. Cizí lidé – těch je plná planeta. Oni mají své zájmy a úmysly. Chtějí nás nějakým způsobem zotročit a nebo přechytračit. Chtějí nás získat na svoji stranu! Jsou to cizí lidé se svým cizím učením a nepřátelskou propagandou. Se svými zbraněmi a náboženskými systémy. Cizí lidé! 

 

 

Je to velmi nepříjemný pobyt na této planetě. Jeden aby nebyl ani v klidu ani v noci. Když by byl jeden náhodou v pohodě, tak přichází noční můra. Přichází podivný poďobaný uhrovitý mládenec a je pro nás velice těžké i ve snu, abychom ho objali. Abychom pochopili, že to jsme my sami. Že ten divný uhrovitý nepříjemný mládenec jsme my sami. Indiáni naproti tomu trénují ve snu, že se propojují s tím, co se běžném světě považuje za nebezpečné. Ve snu se sjednocují s celou sérií jakoby nebezpečných sil. Ty síly jsou nebezpečné ale jen tím, že jsou mocné. Ony nejsou ve skutečnosti nebezpečné, ale opravdu mocné. Kdyby je člověk získal na svou stranu, tak by v sobě probudil celé své božství.

 

Je to jako v pohádce. Vždyť víte, jak je to v té pohádce. Jdou osvobodit tu princeznu ti starší dva bratři. Oni se spojí, protože ten třetí nejmladší je takový jelimánek. Ti dva jsou chytří a silní. Vždycky nad ním vyhráli, ve všem nad ním zvítězili a porazili ho. Porazili ho v jízdě na koni, ve střelbě, v běhu – zkrátka ve všem. Nechtějí se nechat zdržovat a proto nechají jelimana někde stranou a uhánějí za princeznou, protože mají svůj úkol a své poslání. Nemají čas se zabývat dědkem, který má hlad, nebo mravenci, a nebo malými krkavci. Na to není přeci čas, je tady úkol. Je tady lidská podoba – lidský záměr. Myšlení pracuje a chroustá. Není vůbec čas zabývat se nějakou realitou – přítomností. A pak jde za nimi ten jeliman. Zastaví se s dědkem, dá mu něco k jídlu. Pohovoří s mravenci, popovídá si s bednou (reproduktor na jevišti), nakrmí krkavce, … a tím je získává jako spojence. Tím se vlastně dostává do svého prostoru božství.

 

 

Ti dva starší bratři reprezentují svět lidské podoby. Ten třetí, ten nepraktický, ten má jen to dobré srdce… Chudák, ten to daleko nedotáhne. Je to naivní člověk! Maximálně osvobodí tu princeznu… Asi víte, že v symbolice ta princezna je naše duše. Ti dva starší bratři jsou vlastně intelekt a ego. Ten nejmladší pak představuje naše duchovní srdce a princezna je pak naše duše. A tak každý z nás během svého života osvobozuje svou duši zakletou drakem, černokněžníkem, mágem, čarodějem, který vytváří hru nesvobodného světa.

 

Na oné náročné cestě nám může pomoci to naše srdce – to naše božství, protože naše božství je přítomno neustále. Neustále tiše tiká ve všech buňkách našeho těla. Naše božství přesně ví, co má dělat. Naše buňky přesně vědí, co mají dělat. Naše proteiny přesně vědí, co mají dělat. Tiknou, tiknou, tiknou – tisíckrát za vteřinu! Takhle jede každá buňka našeho těla.

 

 

Božství ví přesně co má dělat. Je s námi neustále přítomno. Neustále je s námi. A  ta cesta, jak se osvobozovat z toho takzvaně nesvobodného světa je, neposkytnut mu pozornost. Naopak obrátit pozornost ke svému projevu božství. Ke všem projevům božství. Uvidět všechny bytosti a všechny lidi jako součást sebe sama. Je to přeci společná planeta. Jsme tu spolu. Ten kruh života je tu společný. Jeden bez druhého nemůžeme být na živu. Všechny životní formy si navzájem pomáhají a spoluvytvářejí ten prostor.

 

Když se vrátíme do proudu božství, do čistého nádechu a výdechu. Pak se ptám: kde je ten nesvobodný svět? Kde je? Kam zmizel? V okamžiku ponoření do svého božství, v momentě dotyku se sebou samým, s Matkou Zemí a se Srdcem Galaxie, kterému nevím proč, se říká černá díra… Není to moc hezký název. Na jedná straně Srdce Galaxie na druhé Černá díra.

 

 

 

Je vůbec zajímavé pozorovat, jak už samotné termíny (označení) jsou různě emotivně zabarvené. Temná hmota. Černá díra. Osa zla. Ve Vesmíru je Osa zla, to byste nevěřili. Ona se jmenuje Osa zla proto, protože vyvrátila všechny dosavadní teorie o Vesmíru. Tak to vědci nazvali Osa zla, protože to je zlá zpráva. A to i přesto, že Vesmír je inteligentní bytost, která je tvořena souměrně. V jejím centru je cosi, co vibruje a ovlivňuje všechno okolo sebe. Nepříjemné zjištění. Měl to být přece mrtvý prostor, který je studený a naprosto nelidský. Až by se člověk bál, že by tam vyrazil. Jenže to jsme my!

 

Tak to si myslím, že je ta cesta. 

 Zdroj: youtube