Bezhlavý pohled na naši identitu - Richard Lang aneb jak odhalit svou pravou identitu - video Vstoupení do prázdnoty a další

Uspořádání Nebe a Země, pohled Richarda Langa

 MOJE OSOBNÍ IDENTITA

Pohled dovnitř

Co jsem „já"? To záleží na vzdálenosti, ze které jsem pozorován..

Pro pozorovatele dívajícího se na mne z několika metrů jsem lidský tvor

Z tohoto pohledu jsem jednou osobou z asi šesti a půl miliardy jiných na této planetě. Byl jsem počat v matčině lůně, vyvíjel se z oplodněného vajíčka skrz rybovité a plazivé formy do lidských embryí (evoluční cesta života) a pak se narodil jako lidské mládě. Postupně jsem přijal umění a dovednosti lidí, učil jsem se smát, lézt, chodit a mluvit. Jako dospělý člověk dále pokračuji v rozvíjení a provádění řady činností a povinností. Jestliže budu žít dlouho, pak můj pracovní život bude následován aktivním důchodem s jeho částečným ubýváním povinností a sil, pak druhým dětstvím, druhými dětskými léty a nakonec přijde smrt.

 

Pohled ven

Co jsem z mého vlastního pohledu? Ve svém středu nejsem osobou. Jsem vědomým prostorem. Pro co jsem prostor? Podívejme se společně...

Jsem prostorem (kapacitou) pro vše ostatní...

 

 

 ... při pohledu z mého středu do blízké vzdálenosti jsem prostorem pro mé (bezhlavé) tělo ...

... pro mou tvář v zrcadle ...

 

 ... a také pro ostatní lidi ...

 

 

 

 ... V tomto rozpětí, v této vzdálenosti se dívám ven do mé lidské úrovně (zóny).

 

 

 

Výměna tváří

Když se setkám s přítelkyní, vidím její tvář zde v mé "ne-tváři". Vidím její lidskou tvář zde v mém prázdném (ne-člověčím) středu ...

 a ona vidí mou lidskou tvář tam v jejím prázdném (ne-člověčím) středu - vyměnili jsme si tváře. Já mám (obsahuji) její tvář, ona má mou tvář.

 

Já jsem jí a ona je mnou.

 

 

Jinými slovy: v tomto schématu vyšší kruh představuje mojí přítelkyni a nižší kruh mne. Bílá postava zobrazuje, jak vypadám z několika metrů. Moje lidská podoba není „uvnitř" mne, ale projevuje se ve středu vnímání kruhu mé přítelkyně. V jejím prostoru nalézá ona mou tvář. Zatímco v mém středu (vnímání) kde jsem já, nalézám já její tvář. Já jsem prostorem pro ní, a ona je prostorem pro mne - vzájemně si vyměňujeme své tváře.

 

                                                 Vstoupení do prázdnoty

 

 

Odraz a vědomí vlastního já

Nejen, že vidím tvář mé přítelkyně zde v mém prázdném centru, ale říkám jí i jak vypadá a kde je. Já to k ní odrážím. Ona přijímá, co říkám a potom vidí (představí si) sebe, jak jí vidím já a převezme svojí tvář do místa, kde je ona, třebaže svou tvář na svém místě vůbec nevidí. Tímto způsobem si vytváří vědomí podoby sebe samotné. Stejným způsobem mi moje přítelkyně nejen říká o mé tváři, ale také kde se nachází. Ona odráží mou tvář ke mě. Já potom vidím (představím si) sebe jak ona vidí mě a uvědomím si, že moje tvář je zde - třebaže ji zde vidět nemohu.

 

Pokud by se má přítelkyně přiblížila blíže ke mně, moje tvář by byla nahrazena mnoha jinými věcmi (buňkami, molekulami a tak dále) a nakonec prázdnotou. Pokud by byla schopná se obrátit a dívat se ven z mojí nicoty společně se mnou, zjistila by, že jsem prázdnou „schránkou", pro to co nazývám její tváří. Každý z nás obsahuje ostatní a nikdo není jednoduše zde nebo tam.

Jedinec a společnost

Přijímám lidskou podobu a jsem prostorem pro lidskou společnost a potom se chovám, jak mě společnost vidí. Mohu pouze vnímat, že jsem osoba ve společnosti dalších lidí, to jest tam, kde přijímám vědomí mojí osobnosti. Můj život je život, kteří ostatní žijí ve mě (jednoduše jsem prostorem pro ně) a který já žiji v ostatních (oni jsou prostorem pro mě). Ostatní odrážejí zpět, jak mě vidí a jejich pohled, který přijímám za svůj se tak stává mojí osobností. Jedinec a společnost jsou nerozluční a na sobě závislí.

----------------------------

Tři stádia života

Neměl jsem vždy vědomí, že jsem prostorem pro ostatní. Byl jsem zvyklý vidět sebe jen jako jiní viděli mě, jako osobu s vlastní tváří oddělenou od ostatních. Nicméně toto nebyl můj původní pohled na sebe - tento oddělený, externí pohled na sebe byl převzat. Ani potřeba tohoto stupně neznamená, že je posledním stupněm ve vývoji kohokoliv. Jsou zde potenciálně 3 hlavní etapy v životě: první, váš pohled na sebe jen z vašeho vlastního hlediska z vnitřku; druhý, váš vnější pohled na sebe jen z hledisek jiných lidí a finální integrace obou těchto pohledů. Třem etapám odpovídají stupně: dítě, dospělí a vědoucí (probuzený).

(níže jsem k tomu přidal ještě jednu důležitou přechodnou úroveň dítěte.)

Úroven první - Batole (pohled ven)

 

 

Bezhlavý pro sebe, nemám ještě vědomí svého vzhledu v očích ostatních - ještě žádné vědomí jejich pohledu na mě. Ještě nevím, že jsem věc „dítě" a nemám žádnou představu o tom, že „Já" jsem se narodil, nebo zemřu. Jsem prostorem pro svět, jednooký, neomezený, bezčasý; bez myšlení na sebe v těchto nebo nějakých jiných termínech (ještě neznám jazyk). Svět Já jsem prostorem obsahuje moje bezhlavé tělo, city, zvuky, jídlo, další lidi, zvířata, rostliny... Ještě jsem se nenaučil, kde končím a kde začíná zbytek světa, ani o včerejšku a zítřku, dalších místech, ani o „ostatních" lidech"; přinejmenším ne v nějakém rozvinutém směru. Když se dívám do zrcadla, učím se vidět „dítě", ale ještě o něm nepřemýšlím jako o sobě. Jsem prostorem pro tu tvář, stejně jako jsem prostorem pro tváře ostatních, zvuky ptáků, pocit větru, chuť mléka; bez ztotožňování se s jakoukoliv z těchto věcí.

Dítě (přechodný stupeň)

 

Od prvního dne lidé kolem mě říkají, kdo jsem; oni odrážejí zpět, jak mě vidí. „Krásné malé dítě!". Samozřejmě z počátku nerozumím jejich slovům, ale tato slova se neshodují s tím, co cítím. Já nejsem malé dítě, já jsem prostorem pro svět! Já ještě nepřijímám jejich pohled na mě.

 

Jak vzrůstá moje pochopení jazyka, začínám se učit vidět sebe, jak mě vidí ostatní. V představivosti cestuji několik metrů před sebe, otáčím se a pozoruji sám sebe z té vzdálenosti skrze oči ostatních; s hlavou na mých ramenech. Postupně se učím, že to dítě v zrcadle není další dítě, ale já sám - to je (s několika úpravami) co ostatní vidí, když se dívají mým směrem. Ačkoliv z mého pohledu jsem bezhlavý, prostorný, neomezený, nikdo v mém světě nepřijímá tento můj soukromý pohled. Ve skutečnosti pokud se o tom zmíním, ostatní se mě vysmívají. Tak začnu přehlížet a slevovat svůj vlastní prostorný pohled na sebe. A začínám velkolepé zde v mé centrální beztvářnosti měnit za tvář, kterou já vidím tam v zrcadle, za tvář o které ostatní říkají, že je zde, třebaže já ji nikdy zde neviděl. Ve společnosti ostatních přijímám (představuji si) sebe tváří v tvář k nim, moje představená tvář zde čelí tvářím ostatních vnímaných tam. Učím se hrát tuto hru - Hru Tváří - ačkoliv si nejsem vědom, že jde o hru. Podstatou této hry je předstírání, že mám tvář, kde nemám žádnou a přijímám to tak důkladně, že jsem o tom přesvědčen.

 

Můj vzrůstající pocit vnímání sebe, jak mě vidí ostatní mě odlišuje od zvířat ve smyslu, že zvířata nepřijímají oddělenost, jako lidé. Povalující se kočky si nepředstavují, jak se jeví ostatním kočkám - v žádném případě neobdivují (anebo nenávidí) svůj sebe-obraz (pozorujte např. zvířata reagující na svůj odraz v zrcadle).

 

                                             Rozhovor s Catherine Harding

 

Proč začíná tento posun vidění sebe sama na z pohledu ostatních? Teď, když jako dítě jsem schopen dělat více věcí fyzicky a skrze řeč mohu lépe komunikovat, chci být součástí toho co je kolem mě, chci se přidat a zapojit do výhod bytí člověkem, chci být plnohodnotným členem společnosti. Základní podmínkou pro účast je znalost, kdo jsem v očích ostatních a přijetí odpovědnosti za sebe jako za člověka. Tak začínám přijímat, že jsem věc oddělená od ostatních. Mám jinou volbu? Žádná jiná možnost není. Mimochodem, odmítnutí být jedním v zrcadle a také nepřijetí pohledu ostatních, by jistě vedlo ke zkušenosti vážného osamocení a bezvýznamnosti, tedy ne že bych to věděl.

 

Dokonce ačkoliv jsem přijal ve svém vědomí zde, co jsem pro ostatní tam (malé dítě), moje sebeuvědomění je stále částečné. Častokrát zapomínám, jak vypadám, protože můj vlastní obraz ještě není pevně ukotven v mysli. V těchto požehnaných dětských hodinách, slastného nevědomí si svého obrazu, jak zářivý a živý se zdá svět. Při pohledu na květinu vidím květinu čistě bez představ tváře na cestě, ne sebe odděleného od okvětní lístků, té vůně a té struktury. Nevidím květinu, sám jsem viděním květiny. Bez popisování tohoto v těchto termínech prostě jsem květinou. Když si hraji s ostatními dětmi nebo sám, má plná pozornost jde do toho, co dělám - poloviční pozornost ještě není spojená s tím, jak vypadám. Nerozdělený tímto způsobem, mám spoustu energie. Zatím ještě nezaměřený na to co si o mě ostatní myslí, jsem originální a vynalézavý v mé hře, bezstarostný, tvořivý, proud inspirace přichází bez (ne)myšlení uvnitř. Jednoduše zatím nemyslím na sebe uvnitř lidského tvaru, nebo uvnitř jakéhokoli tvaru. Je pro mě snadné experimentovat s bytím ve všech věcech: jeden moment jsem pták, příště zase lev nebo vlak. Ale pak jde máma nebo táta kolem a říkají k mému chování: "Ty nejsi pták, ty jsi dítě!" Náhle si vzpomenu na jejich pohled na mě. Ale (k jejich zklamání!) právě tak náhle zapomenu a jsem ptákem znovu - prozatím kdykoliv! Těším se ze snadné intimity s jinými, protože jsem prostorem pro ně, nevědomí si v těchto chvílích oddělenosti bytí tváří v tvář k nim, být vzdálený od nich, být věcí rostoucí před nimi a věc oddělená od nich. Neomezen ještě starostmi a dojmy ostatních, jednám jednoduše a otevřeně.

 

Na cestě směrem k dospělosti dává dětství přednost dospívání, času kdy je nutné zintenzivnit svojí identitu. Kdo jsem Já? Kam patřím? Co chci dělat ve svém životě? V tomto období života není významná otázka „Kdo jsem pro sebe v mém centru?", ale „Kdo jsem ve vztahu k ostatním ve světě? Během této doby nechci být „nikdo" a „ne-entita", já chci být někdo, dokonce výjimečný někdo. Můj pohled na sebe sama v centru, kde jsem ne-věc, prostor, ticho není v popředí mého vědomí.

 

 

                                           Rozhovor s Alanem Rowlandsem

 

Úroveň druhá - dospělí (pohled dovnitř)

 

Jako dospělý cítím oddělenost prakticky po všechen čas. Vidím sebe, jak mě vidí ostatní. I když už vědomě nepřemýšlím o tom, jak vypadám, oddělenost je moje běžná pozice. Hraji Hru Tváří a automaticky se ztotožňuji se svým zjevem. Druhá osoba na mě může jen zběžně pohlédnout a hned se cítím jako pod inspekcí nebo jako na přehlídce, vědom si svého zjevu tak či onak. Jsem hluboce přesvědčen, že jsem tím, jak vypadám a úplně vypustím šílenou představu bezhlavosti, neomezeného bytí a prostornosti pro ostatní. Vytlačím z vědomí svoje vlastní hledisko. Při pohledu do zrcadla, nemám žádné pochyby a jsem tou osobou. Jsem si jist tváří v tvář s ostatními, že jsem se narodil a zemřu, že jsem 'jen člověk' - nejsem pták, nebo lev, nebo Bůh. Zkrátka ztotožňuji se svým zjevem a ignoruji být neomezeným. Všechny moje vztahy a odpovědi jsou založené na tomto pohledu na sebe. Scvrkl jsem se z prostoru pro všechny věci (z první úrovně) na bytí „jediné věci" proti všem dalším věcem (úroveň druhá).

 

Na jedné straně mě toto umožňuje fungovat v dospělém světě a těšit se z ohromných výhod. Nyní jsem si vědom své individuality a jsem si vědom dobrodružství života - jsem jedinečným odděleným členem společnosti. (Nemohl bych být člen společnosti, kdybych nebyl oddělený. Pokud bych zůstal v prvním stupni, potřeboval bych instituční péči.)

 

 

 

Na druhé straně, hluboce uvnitř cítím, že něco není úplně v pořádku. Něco chybí. Popření a potlačování mé centrální prostorovosti vrhá stíny na můj život. Ačkoli jsem ve skutečnosti neztratil mou prostorovost, cítím se neúplným, ale nejsem si zcela jist, co jsem ztratil. Jako dítě jsem si užíval bytí nadčasového středu a vlastnictví světa, neomezenosti, ne-oddělenosti od čehokoliv; neznalosti jiného způsobu bytí. Teď jsem jen krátkým zábleskem ve vesmíru, který mě celkem vzato ani nevnímá díky své prostornosti. Není divem pokud se cítím opuštěný a odtržený, nedůležitý, nepoznaný, ztracený a bezvýznamný, rozhněvaný a deprimovaný... A není ani překvapením, jestliže trávím svůj čas zkoušením znovu nalézt svůj význam a smysl v tolika z cest které znám: ve skrze moc, bohatství, slávu, lásku a sex .... Z pozice bytí jediného vlastníka světa jsem se omezil na vlastnictví almužny. Z bytí všeho, jsem hromádkou popela. Závoj překryl okouzlující krásný svět, který jsem znal jako dítě. Moje bezstarostnost a nadšení byla nahrazena nebezpečím a lhostejností, důvěrnost vzdáleností, bezčasovost změnou a smrtí. Je samozřejmé, že se cítím podvedený a oloupený, byl jsem oloupen a podveden. Hluboce uvnitř se samozřejmě obávám hromady mečů Damoklových visících mě nad hlavou. Všude hledám mír a nejasně si pamatuji nevinnost dětství; a jeho světlost, radost a údiv. Matně si připomínám originalitu a otevřenost směrem k jiným, nic nevylučující lásku a pátrám po tom všude. A tak dále. Ztráta mého Skutečného bytí ovlivňuje každou oblast mého života.

 

Netrpím tímto způsobem, pokud stále zůstávám "dítětem ve svém srdci" a jsem více nebo méně nevědomky ve spojení s mou prostorovostí, s čím já opravu jsem.

 

Naštěstí je zde třetí úroveň.

Úroveň třetí - Vědoucí (integrace pohledu zevnitř a pohledu zvenku)

 

 

Jednoho dne jsem poznal, kdo skutečně jsem. Realizoval jsem, že je zde rozdíl mezi tím, kdo jsem pro ostatní, a kdo jsem pro sebe. Seriózně jsem přijal, co vidím z mého vlastního pohledu - bezhlavý zdroj a nádoba pro svět!

 

Zároveň, na rozdíl od malých dětí, jsem si vědom, jak vypadám. Už se rozpoznám v zrcadle! A také vím, že jsem individualitou ve společnosti s vlastními předpoklady k práci.

 

Uvědomil jsem si, že mám 2 tváře: pro ostatní (a pro své sebe-přemítání) jsem osobou s tváří 'jedinec ve společnosti', pro sebe jsem prostorem pro všechny tváře, všechny tváře jsou ve mě. Tato realizace kombinuje dětský pohled (pohled ven) a dospělí pohled (pohled dovnitř).

 

Když jsem začal žít vědomě ve vědomí, kdo skutečně jsem, postupně to hluboce ovlivnilo můj život. Stres vyvstávající z vidění sebe jen zvenku - jako zranitelná věc - začal mizet. Teď vidím, že jsem absolutně a vždy v bezpečí jako ne-věc/každá-věc. Zřením, že všechny věci jsou uvnitř mě, získávám nekonečné bohatství. Jsem v důvěrném vztahu s každým a pro všechno jsem nesmrtelným zdrojem všech věcí. Místo pocitů ztráty a beznaděje cítím pocit domova kdekoliv a kdykoliv. Prožíváním života ve vědomém uvědomění, kdo opravdu jsem, objevuji nekonečnou moudrost a dobrotu mé skutečné přirozenosti.

 

Přeložil Tomáš N. ze stránek: http://www.headless.org/