Syndrom sté opice a kolektivní vědomí
Na
jemnohmotné úrovni je člověk úzce propojen s vědomím Země, které
rezonuje s modrou barvou nebe, a ta je zas propojena s informačním
servisem, které se k nám dostává v podobě světla. Světla našeho Slunce,
světla ostatních galaktických Sluncí, a světla centrálního Slunce. Tak
můžeme obrazně vysvětlit, jak funguje provázanost našeho vědomí s
centrálním vědomím vesmíru. A propojenost jednotlivců nebo skupin s
kolektivním vědomím. Duše člověka v sobě nese jak vzpomínky na
prvopodstatu stvoření, zkušenosti z minulých vtělení, tak schopnost
napojit se na holografickou paměť vesmíru.
Vědomí duše nám předává informace skrze šišinku mozkovou, která je propojena s kvantovým vědomím vesmíru jako přijímač i vysílač
Pouze naše duše například vědí, že
nepocházíme z opice, inteligentní vědomí je součástí vesmírného plánu,
vesmírné matrice, a vesmírného HOLOGRAMU od samého počátku. Člověk se na
kvantové vědomí vesmíru, a jeho jednotlivé složky (rodové vědomí,
vědomí národů, vědomí přírody, galaktické vědomí) napojuje neustále. S
tím vším souvisí vývoj lidského druhu, DUCHOVNÍ evoluce a transformace
vědomí. Množství lidí vědomě napojených na duchovní vědomí Země neustále
přibývá, s tím souvisí, že žádný spasitel, ani zázračná vesmírná
energie, neudělá za nás to, co musíme jako lidstvo vzhledem k
transformaci vědomí udělat jedině my sami. Prozatím většina dělá to, co
dělají všichni, a jen málokdo si duší i srdcem troufá být „jiný“,
osvobozený od nejrůznějších dogmat. Nestačí pouze vědět, že mohu být
svobodným, nestačí pouze pasivně přijímat duchovní informace, a dále
zůstávat „ovečkou ve většinovém stádečku“. Vše dostane rychlejší spád,
až se „probudí z nevědomosti“ určité procento obyvatel Země, až si plně
uvědomí napojení na systém, kterým jsme záměrně odpuzováni od duchovních
hodnot, a duchovního poznání. Potom půjde vše „samospádem“, skrze
zrcadlení kvantového vědomí vesmíru.
Stejně to funguje v přírodě, určitě všichni známe takzvaný syndrom sté opice:
Vědci pozorovali skupinu opic, jejichž
součástí jídelníčku jsou sladké brambory. Opice nebavilo tyto podzemní
hlízy pracně čistit, tak jednu z nich napadlo brambory omývat ve vodě.
Tato opice to postupně naučila další opice ve skupině, tak to
pokračovalo až do symbolické sté opice. Do okamžiku zlomu, do chvíle,
kdy se tato informace propojila v druhovém vědomí, kdy další opice na
vzdálených sousedních ostrovech začaly také omývat své brambory. Co
udělaly tyto od sebe vzdálené opice? Odečetly informaci z kolektivního
vědomí svého druhu. Podobné zkušenosti vědci popisují i u jiných zvířat,
jde například o pokusy s havrany, kdy se jeden havran naučí používat
nějaké nářadí (kousek větve) k zdolání záměrně nastražené překážky, a
dostanou se například k potravě. V okamžiku, kdy se toto naučí zlomové
množství havranů, ostatní tuto informaci přijmou skrze druhové vědomí.
Podobné je to s kytovci a jejich „zpěvem“. Velryby na určitém místě v
oceánu používají určitou „píseň“, po čase zvuky, kterým se říká velrybí
zpěv, určitá skupina změní. V okamžiku, kterému říkáme bod zlomu
(syndrom sté opice) změní svůj zpěv velryby na druhém konci oceánu.
Podobných případů existuje v přírodě mnoho.
Syndrom sté „probuzené ovce“ v souvislosti s probíhajícím procesem transformace kolektivního vědomí
Transformace kolektivního vědomí
nastartuje rychlejší spád, až určité procento lidí procitne, probudí se z
nevědomosti, zaměří se na duchovní vnímání světa, a přestane být
poslušnými ovcemi a podobně. Odečítání informací z holografické paměti
vesmíru jednotlivci nebo skupinami funguje od nepaměti, v mýtech z
celého světa najdeme shodné odkazy našich předků, aniž by se tito lidé
kdy potkali, například mayská civilizace s australskými Aboriginci, nebo
třeba keltskými druidy, přesto se jejich poznání a vědomosti v mnohém
shodují, jakoby zázračně a nepochopitelně se ve své době šíří po celém
světě. Informace, které přenese do kolektivního vědomí jedna civilizace,
další civilizace odečte, a tak se nejrůznější vědomosti a poznání
stávají součástí všeho lidstva. V dřívějších časech, vzhledem k tomu,
kolik bylo na planetě obyvatel, byl přenos informací skrze vesmírné
vědomí, a především efekt syndromu sté opice (účinky přijatých
informací) mnohem rychlejší. Někomu se dnes může zdát, že transformace
vědomí lidstva probíhá pomalu, stačí si ale uvědomit, kolik má v
současné době planeta Země obyvatel! Syndrom „sté probuzené opice“, bod
informační zlomu, který odstartuje další a další procesy a transformační
události vyžaduje díky počtu obyvatel Země určitý čas. Proto je
důležité vše, co v duchovním smyslu udělá každý jedinec sám pro sebe,
tak se energie informací, ale nikoliv pouze plané vědění, ale skutečně
prožité a prožívané zážitky a činy, přenáší na další jednotlivce a
skupiny. Tento transformační proces se nám zdá pomalý, protože bychom si
přáli okamžitou změnu, ale pokud se podíváme, jak nesmírně lidstvo
pokročilo za posledních padesát let, tak musíme uznat, že změny
probíhají skutečně rychle. Jen se nám to v rámci jednoho života zdá být
poněkud pomalé.
(Neberte si nikdo přirovnání k
„poslušným ovcím“, k syndromu sté ovce, nijak osobně, jde jen o
přirovnání, k snadnějšímu pochopení. Čím více lidí si skutečně uvědomí o
co v tomto kolektivním procesu jde, a v názorech a ve své víře se
poněkud více sjednotí, tím rychleji se NOVÉ KOLEKTIVNÍ VĚDOMÍ odzrcadlí v
prožívané realitě. Prostě to není tak, že ten nahoře pase své ovečky.
Paseme se sami. Takže až se popasujeme, my sami, do vyššího stavu
vědomí, potom kolektivně prozřeme.)
Syndrom sté ovce/opice ještě jinak: představte si hromadu písku, která
je v klidovém stavu, přestože je písek shora stále přisypáván, kopec
písku si udržuje svůj kompaktní tvar, pouze se pomalu zvětšuje. Najednou
přijde očekávaný, nebo neočekávaný okamžik (bod zlomu), kdy jedno
jediné zrnko písku (jediná informace, jediný probuzený člověk) spustí
lavinu, a hromada písku se dá do pohybu… Spustí se lavina důležitých a
plodných událostí s tím kterým tématem, rozvojem, s vývojem lidského
druhu související. Tento proces se týká naprosto všeho, nejen globální
transformace vědomí.
Veškerou
hmotu vytváří informace, které jsou propojené, pokud se jednotlivé
informace od sebe oddělí (zánik hmotných objektů, smrt), hmota přestane
existovat ve viditelné podobě, ale zůstane navždy existovat jako
informace, jako součást vesmírného vědomí
Informace existující jako součást
vesmírného vědomí se bez vůle (plán, pohyb, přání, myšlenka,
vizualizace) neuspořádají do viditelné hmoty, zůstávají v latentním
stavu, v podobě energie, v podobě informačních stavebních jednotek
připravených kdykoliv se projevit, zviditelnit. Přitom informační servis
vesmíru, jehož počátek je vědci definován jako Velký třesk, je od svého
počátku stabilní, množství informačních jednotek, které vytvářejí
holografický vesmír, je po celou dobu existence vesmíru neměnné.
Informace se pouze přeměňují z latentního stavu do stavu viditelné
hmoty. Informace jsou stavební jednotkou vesmíru, nikoliv atomy nebo
subatomární částice. Ve vesmíru, stejně tak v přírodě se neustále něco
děje, hmota je neustále přeměňována (vzniká a zaniká, podléhá entropii),
hmota ve vesmíru je oproti informacím nestabilní, množství vesmírné
hmoty je v každém okamžiku proměnlivé.
Informace nikdy nikam nezmizí, nikdy
nezaniknou, proto nezanikne ani vesmírné vědomí (Vědomí Stvořitele).
Pokud by zanikla veškerá hmota, která tvoří viditelný vesmír, informace v
podobě informačních polí nezaniknou, zůstanou součástí latentního,
nového vesmírného plánu, nového vesmírného uspořádání. Na podobném
základě prožívají jednotlivé duše různá pozemská vtělení. Na podobném
základě může jedna civilizace střídat druhou, a kolem dokola objevovat
již objevené, v různých variantách. Každá civilizace se napojuje, ať už
vědomě nebo nevědomě, na takzvanou kroniku Akášu, kde existuje soubor
dat o všem, co kdy bylo, a o všem, co kdy bude. A kde se tato kronika
vědomí všech bytostí, všech vtělených i nevtělených duší nachází? Ve
veškerém zdánlivě prázdném vesmírném prostoru, všude kolem nás, v modré
barvě nebe, v každém atomu, v každé elementární částici. Vědci se stále
snaží přijít na tu nejmenší částici, kterou by mohli definovat jako již
dále nedělitelnou. Jenomže absolutní rozpad
hmoty, například v takzvané kosmické černé díře, představuje proměnu
hmoty v čistou energii, v informaci, v jednotlivé informační jednotky,
ve vlákna informací, které jsou vzájemně provázané, nikdy nejsou od sebe
oddělené, a společně vytváří holografický vesmír. Vesmír je v neustálém
pohybu, a pohyb (energie, hmoty) je základem stvoření i tvoření.
Symbolem tohoto procesu je například bájný pták Fénix.
Vesmírné vědomí je propojené s vědomím
každého jednoho z nás, společně vytváříme spojený celek, každá jedna
myšlenka vytváří onen prvotní pohyb, je řídící energií, spolupodílející
se na proměnách vesmíru a veškerého bytí i nebytí.
Jde o hluboké poznání, které ještě velké
většině lidí nedochází a nebo nedává jejich rozumu takříkajíc hlavu ani
patu. Jde o uvědomění, že racionalita, logika a asociace pouhého
rozumu, otázky a odpovědi z rozumu, materiální a konzumní myšlení,
strohé logické poznatky, nestojí před moudrostí a upřímností duše.
Racionalita (nikoliv zvídavý rozum) nikdy nemůže být vítězem, myslet si
to sice můžeme, ale to je jen pouhá iluze. Iluze v okovech. Není
jednoduché oddělit pravdivé duševní pocity od těch rozumových, není ani
jednoduché poradit, jak to udělat, protože smyslové zkušenosti jsou jen
obtížně sdělitelné, přesto jsou dorozumívacím prostředkem mezi egem a
duší. Dokud se nenapojíme na hluboké vnitřní pocity, a nezačneme pozorně
sledovat jednotlivá synchronní životní dějství, neoddělíme se od
materiální podstaty, od systému materiálních priorit, a nezjistíme, co
je za hranicemi rozumu, budou se naše osobní i kolektivní volby, namísto
stoupání po spirále, neustále točit v bludném kruhu.
Vědomí je tvárné od okamžiku, kdy se
upřímně zbavíme přízemního egoismu, souvisejícího s pohnutkami k činům
bez vnímání intuice. Například čtení duchovních knih nelze filtrovat
skrze egocentrické vnímání světa, ale s pomocí vnitřních pocitů a
intuice. Tak vznikne jemná rezonance v napojení na duši, vnitřní hřejivý
pocit, který nám s jistotou říká: „Ano, přesně tak je to…“ A tento
pocit je energie vnitřní duchovní síly, která dává nejrůznější impulzy
pro onen všetvořivý pohyb. Duchovní síly a moudrosti, která přetrvává
věky, přežívá opakovaně nejednu civilizaci, jde o zkušenosti/vzpomínky
zapsané v matrici života. Vyšší poznání duchovnosti kopíruje směr pohybu
moudrosti a uvědomění jedině skrze uvědomování si energie vlastní duše
(duševního vědomí). Mezi projevenou hmotou a vědomím vesmíru neustále
probíhá všemi možnými směry výměna informací. Duchovní kvalita bytí
člověka formuje a narovnává. Duševní radost, bez jakékoliv předpojatosti
logického rozumu, nás učí přijímat
život s vděčností. Přijímat, že viditelný svět představuje „hmotné
uspořádání informací“, které se v každém okamžiku mění – nic nezůstává
stejné. Informace, jejichž proměnlivé uspořádání tvoří veškerou hmotu,
dávají hmotě formu. Jde o „nitky informací“, které se propojují jedna s
druhou, v nekonečných variantách, například v podobě myšlenek, a které
jsou součástí vesmírného hologramu, jsou součástí architektury a
mnohorozměrné struktury vesmíru, přírody, člověka, lidských dějin.
Vše, co je zde řečeno, je zjednodušeně
pojaté, ale s těmito a dalšími informacemi můžeme pracovat, a přemýšlet o
jejich smyslu, a to v jakékoliv životní zkušenosti, dávat do
souvislosti se synchronními událostmi, které naše životy doprovázejí a
tvarují. Dávat je můžeme do souvislosti s čímkoliv osobním, s
myšlenkovými prioritami, s duševní radostí nebo duševním strádáním, s
rodovým zatížením, s pamětí národů, s historickým, v pravdě pojatým
nezkresleným světovým dějstvím, a potažmo i s tím zkresleným. Případně
se zánikem a vznikem jednotlivých civilizací. A nakonec i s
mnohorozměrnou strukturou člověka, a s mnohorozměrnou strukturou
vesmírných paralelních realit.
Zdroj : Psychologie chaosu
Žádné komentáře:
Okomentovat