V koncetračním táboře nalezl svou podstatu - Interview se Satprem - Evoluce Vědomí

 

Satprem - Evoluce Vědomí

V Nilgirii, Indie,1982

 

Překlad: Roman Kocián 

  Satprem se narodil v Paříži jako Bernard Enginger a dětství a mládí prožil v Bretani. Během druhé světové války byl členem francouzského odboje (v sekci "Turma-Vengeance").Byl zatčen gestapem na sklonku roku 1943 a strávil jeden a půl roku v německých koncentračních táborech.

 ________________________________

 

 Reportér - Rimbaud v díle "Sezóna v pekle" již před sto lety popsal peklo, ve kterém nyní žijeme. Takže jsme v pekle, které je všude.

 

Satprem - Je však předvečer a obrněni horlivou trpělivostí nakonec vstoupíme do nádherných měst...

 

Avšak Rimbaudovo peklo bylo stále dosti psychologické. Nyní je to peklo fyzické. V této chvíli se střílí po lidech v Teheránu, že ano?

Všude je patrné barbarství v té či oné formě. Začínáme se dusit, poněvadž lidstvo potřebuje pohlédnout do tváře strašné fyzické reality, aby mohlo nakonec dojít k proměně jejího vědomí. To je to, co se odehrává. Není to krize morálky, není to krize politická, finanční, anebo náboženská. Nic z toho.

 

Jsme uprostřed evoluční krize. Umíráme za lidství, abychom se zrodili jako něco jiného. Všechno je špatně. A všude. Všechno je hrozné. Všude.

 

Dokonce i v těch nádherných amerických městech, tak přepychových, lze se potkat s barbarstvím. Na každém kroku. Dosáhli jsme momentu, ve kterém se Vědomí obrací do jiné dimenze. Není to tak?

 

Taková je historie. Jde o evoluční krizi. Dosáhli jsme bodu v evoluci, ve kterém se podobně musely organismy naučit dýchat plícemi, namísto žábrami. Jinak by se udusily.

 

 

A toto se děje i nyní. Samozřejmě se mohu podělit toliko o své zkušenosti.

 

Člověkem teprve začíná být, když dosáhne úplné nicoty, neboli toho, čím je. Není to to, co si myslí, co miluje. Jakmile dosáhne této úplné nicoty, tak tu Něco musí zůstat, jinak zemře, není-liž tak?

 

Tohle jsem zažil v koncentračních táborech. Bylo to NIC. Všechno bylo zničeno a zdecimováno. I já jsem byl zlomen. Všechny ideály, veškerá ušlechtilost, všechno bylo zničeno. Nezůstalo nic, vůbec nic, rozumíte. Žádná politika, žádné náboženství, nic, nic, čeho by se dalo zachytit. Takže, když už tu nic není, co zbude? Co zbývá?

 

Je to ohnisko síly, střed Bytí. To "něco" zůstává. A to je klíč. Není to nic, co si myslíme, že to je. Nic, co cítíme, nebo milujeme. Nejsou to naše ideály, ani Bůh. Nic z toho! Jde o cosi palčivého. Jakoby bylo celé Bytí zabaleno v úzkosti, která je tak silná, až se stává modlitbou. Anebo to je jako láska, která je tak hřejivá, mocná, slovy nepopsatelná. To, čím jsme, je naše Bytí.

 

A tak zbývá otázka, ke které každý dospějě: Když se vše rozpadne, co zbude?

Ono to zničené nás nutí dosáhnout momentu lidství, ve kterém se člověk stává tím, kým skutečně je.

A kým je člověk ve skutečnosti? Jsme zcela oklamáni filosofiíí, náboženstvím, politikou. Jsou to jen nadstavby, které byly přidávány během století. Nemají nic společného s lidskou skutečností.

Co je tedy lidskou skutečností? Člověk v cele, který bude následující ráno zastřelen.

Ten ví, co to je, občas. Ráno ve své cele jsem často slyšel kroky na chodbě.  Je-li zde člověk sám, ve tmě, a kroky se blíží, a někdo klepe na vedlejší dveře, a kroky přecházejí k cele na druhé straně, kde v tuto chvíli je filozofie, kde je náboženství, kde je rodina, kde je láska? Kde je všechna ta povrchová krusta? Nic nezbývá. 

 

Není tu nic, a přesto se objevuje něco mocného, jemného, silného. Pro tentokrát člověk skutečně JE. Toto je lidská skutečnost. Nemá žádné jméno. Nemá žádné jméno. Je to však síla, ohromná lehkost. A náhle, vše nám vyklouzne z rukou. A co zbývá? Jen jemnost, lehkost, která má pro vše pochopení. A není to slabé, nýbrž mocné. A z odstupu to pozoruje celou tuto komedii, celou tuto tragédii. Náhle se to dívá odjinud.

To je to, kým člověk skutečně je. A nic se toho nemůže dotknout. Člověk může být zastřelen, mučen, a TO se ani nepohne. Jen prostě JE. Je to evoluční krok. Tato skutečnost nám dovolí přejít k méně tragickému a méně směšnému druhu.

 

Tato skutečnost má sílu pokračovat k dalšímu kroku. Naše fiolosofie nám pomoci nemůže. Pomohla snad filosofie rybám k přeměně na obojživelníky? Pomohlo někdy dinosauří náboženství k tomu, aby se vyvinuli savci? Nic z toho tedy, co známe, nám nepomůže překročit Rubikon. Nic, vůbe nic. Žádný Karel Marx, ani žádný papež.  Nikdo. Prostě jen tato VĚC, čisté Bytí, kterým jsme.

Je to jako opravdový tlukot srdce, který to může dokončit. Protože to je jediná skutečnost. Všechno ostatní je jen klam, který nám pomáhá přiblížit se Realitě toho, kým jsme. Klamy náboženské, Marxistické, Ghándího, všechy ty lidské triky, které jsme si vymysleli, aby nám pomohly, krok za krokem, přiblížit se blíže k lidské skutečnosti. A nyní, v naší současné globální realitě, se všechny tyto klamy rozpadají.

Dostalo se nám milosti nechat všechny naše myšlenky, všechny naše pocity, všechny naše morality se rozpadnou. Dostalo se nám milosti to vše zanechat za sebou, abychom našli tu tvůrčí část, která může přežít. Protože jakmile tohoto bodu dosáhneme, můžeme pocítít tuto tvůrčí sílu, která dokážet změnit vše. Ale protože evoluce není záležitostí jednotlivce, musí celé lidstvo dosáhnout globálně tohoto nezvratného bodu, ve kterém se ocitnete, anebo také ne. Jste, anebo nejste.
Jste, anebo nejste! A když nejste, tak končíte, tak jako mnoho druhů v minulosti.

 

  Překlad: Roman Kocián