Posluchačka:
Cítím, že bych se měla omluvit své -náctileté dceři, která zemřela. Když už tu není, jak to mám udělat? A chtěla bych vědět, co je to omluva? Co znamená odpuštění? Proč cítím, že to potřebuji?
Eckhart Tolle:
Cítíte, že jste jí něco udělala nebo naopak pro ni neudělala?
Posluchačka:
Byla jsem velmi mladá matka, a když se dívám zpět, vidím, že jsem ji vychovávala většinou podle těla bolesti. Nikdy jsem ani na chvilku neměla bdělé vědomí, předtím, než zemřela, a než jsem objevila vaše učení. Když se dívám zpět, lituji spousty věcí a cítím spoustu viny, a cítím, že jen ona mě toho může zbavit.
Eckhart Tolle:
První věcí k úlevě je, že musíte odpustit sama sobě.
Podívejme se na to, co znamená odpustit jiné osobě, co znamená odpustit sám sobě. Obyčejně se o tom mluví v souvislosti s věcmi, které někdo někomu udělal nebo pro něj neudělal. Uznáváte, že způsobily bolest či trápení jiné lidské bytosti. Ale tenkrát, když jste to udělala, jste nevěděla to, co víte teď. Kdybyste věděla to, co víte teď, jednala byste jinak. Byla jste v pasti nevědomých sil, neměla jste tenkrát na výběr, protože jste nevěděla věci, které víte teď. Prostě vás přemohlo nevědomé chování, které jste zdědila. Buď bylo zděděno z vaší výchovy, vaši rodiče ho zdědili od svých rodičů, nebo jste ho zdědila geneticky, nebo skrze minulé životy. Ať to bylo jakkoli, bylo to podmíněné, nevědomé chování, a vy to teď uznáváte, protože došlo u vás k probuzení vědomí.
Když jste v moci nevědomého chování, nevíte, co děláte. To řekl i Ježíš na kříži: Nevědí, co dělají. Odpusťte jim, neboť nevědí, co dělají. Odpuštění se vztahuje na to, že nevíte, co děláte. Je velmi snadné podívat se na své vlastní minulé činy nebo činy někoho jiného, a učinit z těchto činů svou vlastní či něčí identitu. To, kdo jste. Můžete to udělat s jinou lidskou bytostí, i se sebou samým. Je pravděpodobnější, že se s tím ztotožníte, než že poznáte, že když jste tak jednali, byli jste ve stavu spánku, nebyli jste zcela probuzeni.
Jinak se tomu říká také karma, karmická akce. Karma znamená zděděné vzorce, kterých si nejste vědomi, které působí skrze vás. Nemají co činit s tím, kdo jste ve své podstatě, zatemňují, kým jste ve své podstatě, to, že nejde o vaši osobní chybu, ale že chyba se vztahuje na lidstvo jako celek. Působí v každé lidské bytosti, méně či více výrazně. Je to nevědomost, kterou my všichni dědíme, která působí skrze nás, která není to, kým jsme, ale zakrývá, kým jsme.
Takže jsme v pasti nevědomých sil, dokud se skutečně neprobudíme. Pak náhle prohlédneme, a mysl řekne: Ach, já jsem udělal tohle. Ach, já jsem neudělal tohle. Proto jsem vinen, nebo proto jsem špatný. Mysl si neuvědomuje, že jste to nebyli vy, kdo to udělal. Že jste byli v moci hluboké podmíněnosti, nevědomých karmických sil, že to není to, kým jste.
Je tendencí ega cítit vinu za něco, co jste udělali v minulosti, a provinilé ego se může stát velmi těžkým egem. A ego je vždy falešný pocit sebe.
Odpustit tedy znamená uznat, že ty nevědomé činy, to není vaše identita. Nečinit z nich svou identitu. Rozpoznat jejich podstatu. Neuvěřit, že vy a ty činy jste jedno. A když to uznáte, tak to je skutečné odpuštění.
Můžete to udělat i vzhledem k jiné osobě. Dám vám příklad z mého života. Můj otec byl v mnoha ohledech dobrý člověk. Jeho podstatu jsem mohl pocítit až po svém probuzení, předtím to bylo těžké. On přišel na tento svět s obrovským množstvím hněvu. Jako dítě nabíral na sebe stále více hněvu. Cítil se zanedbávaný svou rodinou. Byl sedmým dítětem, rodiče už žádné dítě nechtěli a on byl nehoda, matka byla už unavená z výchovy tolika dětí, další dítě už nezvládala. Jeho sestrám se věnovalo mnohem více pozornosti. Otec jim zemřel, když mu bylo 15, a tehdy ho vzali z internátní školy, že si to nemohou dovolit, i když sestrám školu dále platili, a on to viděl. Pak musel jít do učení do místního obchodu, ale pořád si myslel, že tam nemá co dělat, že má studovat na univerzitě, vytvářel si stále více hněvu.
Když si pak vzal mou matku, tak celý ten obrovský hněv vycházel na povrch každý druhý den. Pro mě jako pro dítě to bylo jako mít doma nevybuchlou bombu, nikdo nikdy nevěděl, kdy vybuchne. Naštěstí ten hněv nebyl namířen přímo na mě, vždycky na mou matku. Pro dítě to bylo hrozné, žít celá léta s nevybuchlou bombou, která mnohokrát explodovala, a energie silného hněvu vždycky naplnila celý dům. Byla to noční můra. V tu dobu jsem prostě trpěl. Pamatuji si jeden sen, že jsem otce rozkrájel na kousky, dal do pytle a strčil pod postel. A když jsem to ve snu udělal, můj otec přišel domů z práce, a já jsem ho objal. Ten sen ukazuje ambivalenci dítěte vůči němu, nenáviděl jsem ho i miloval jsem ho.
Do doby, než jsem se probudil, jsem měl vůči němu odpor. Ale když do mého života přišlo uvědomění, náhle jsem si uvědomil, že neměl volbu. Že byl v moci nevědomosti, neměl ani trochu uvědomění, které by mu dovolilo oddělit se od hněvu, podívat se na něj, pozorovat ho. Stal se hněvem, byl hněvem. Neměl vůbec žádnou jinou volbu. A když tohle pochopíte, už nemůžete pokládat toto chování za identitu té osoby. Díváte se jakoby za to chování, vidíte ho jako to, čím skutečně je. Vidět nevědomost jako to, čím skutečně je, to je odpuštění.
Odpuštění ve skutečnosti znamená uznat, že není co odpouštět. To je pravé odpuštění. Když to uznáte, jako já u mého otce, už nemůžete dále říkat „odpustil jsem svému otci“, protože není co odpouštět. Rozpoznal jsem pravou podstatu, a už nebylo co odpouštět.
Totéž je u vás. Uvědomíte si něco v sobě, a uvědomíte si, co to skutečně bylo, a že jste to vůbec nebyla vy. Největší věc, kterou můžete udělat pro svou dceru, i když už není zde v těle, je tento posun ve vědomí, kdy se osvobodíte od nevědomosti. To je nejnádhernější věc, kterou můžete udělat pro svou dceru, protože pak naleznete vnitřní mír. A v tomto míru je i láska, a v této lásce se s ní můžete spojit, ať už je v těle či ne.
Ona vás také milovala, takže nepotřebujete, aby vám odpustila ona. Odpustíte sama sobě, a ostatní se bude od toho odvíjet. Jakmile si odpustíte, ucítíte, že i ona vám odpouští, pokud to už neudělala. A náhle ona přijme vás a vy přijmete ji ve skutečné podstatě. Odpuštění tedy znamená vidět věci tak, jak skutečně jsou, a uvědomit si, že vlastně nepotřebujete odpustit.
Takzvaní duchovní lidé si často myslí: Já musím odpustit té osobě. Znovu opakuji, že skutečné odpuštění je uvědomit si, že není co odpouštět. To je pravé odpuštění. Můžete to aplikovat na sebe, prostě tím, že to uvidíte. Sice můžete pořád ještě vidět v sobě nevědomost, i v mnoha lidech kolem sebe, třeba ve svých rodičích či jiných lidech ve své blízkosti, ve svém partnerovi, může se projevovat mnoha způsoby. Odpusťte jim, protože nevědí, co činí. A já dodávám: A není to to, kým jsou.
Překlad: OrgoNet
Žádné komentáře:
Okomentovat