Už dlouhá staletí si lidé pokládají otázku, co je tou podstatou, která spojuje všechno na světě. A tím světem nemyslím pouze naši planetu, ale celý vesmír i to, co je kolem něj. Kde hledat odpověď na tuto naprosto zásadní otázku?
Někteří to zkouší v naší minulosti u starověkých civilizací, jiní zase všemožnými dalekohledy zkoumají vzdálené soustavy, galaxie a vše mezi nimi, další se naopak snaží v urychlovačích dobrat té nejmenší základní částice, kterou již nepůjde dál rozdělit.
Po základních Newtnovských zákonech přišel Albert Einstein, který je rozšířil a sestavil Obecnou teorii relativity. Ani ta však neobsahovala vše, a tak se nyní na jejích základech teoretičtí fyzikové pokoušejí vypracova jednotnou teorii pole, která by zahrnovala skutečně vše a určovala by univerzálně platný princip (mezi kandidáty je např. teorii superstru.
Od základů fyziky…
Současná fyzika do značné míry počítá s izolovanou soustavou – to je „soustava entit, které sice mohou silově či jinak působit na sebe navzájem, ale na které nepůsobí žádné vnější síly či jiné okolní vlivy, tj. nedochází ani k výměně energie či informací s okolím soustavy“.
Taková soustava ve skutečnosti neexistuje, ale počítá se s ní v rámci zjednodušení a vytváření matematických modelů reálného světa. Čím dále však postupujeme ve výzkumech, tím více se ukazuje, že model izolované sestavy je nedostatečný a vede ve finále k velkým nepřesnostem.
Tento uzavřený pohled je potřeba otevřít a rozšířit – brát v úvahu celý vesmír, jeho pohyb a strukturu. Místo hledání základní částice dává větší smysl spíše hledat základní vzor. Vzor, který se opakuje a který je ve všem, co existuje. Pojďme si tedy onu soustavu trochu vylepšit…
Základní struktura prostoru
Představte si základní soustavu jako bod, respektive kruh, když se na něj podíváme dost z blízka. Kruh má přecejen ještě zbytečně velký obvod – budeme tedy hledat jeho menší, osově souměrný, stabilní základ, kterým je rovnostranný trojúhelník. A protože ve vesmíru existuje dobře známý zákon polarity (kladný×záporný pól, kladný×záporný náboj, muž×žena, …), doplníme ji i do této struktury, a tím získáme potřebnou vektorovou rovnováhu. Výsledkem tedy bude kruh opisující „šesticípou hvězdu“:
Tím získáváme základní strukturu, kterou můžeme opakovat.
S každým dalším opakováním (fraktálovým rozdělením) získáváme novou informaci/energii, protože každá tato ohraničená soustava má svojí vlastní perspektivu, jíž se na okolní soustavy „dívá“. Jinými slovy, každá taková soustava má své souřadnice v časoprostoru. A každá taková soustava zůstává součástí většího celku.
V tomto dělení bychom mohli pokračovat do nekonečna a stále bychom nepřekročili původní danou hranici. (A stejně tak nad touto hranicí bychom mohli mít nekonečno větších soustav.)
To je vlastně důkaz o tom, že každý takový bod (či ohraničená soustava) může obsahovat nekonečné množství informací – nekonečné množství energie.
Abyste si snáze uvědomili, v jakých měřítkách se v rámci našeho známého vesmíru pohybujeme, podívejte se na povedenou miniaplikaci The Scale Of Universe 2.
Struktura ve 3D
Kdybychom měli naši základní soustavu převést do 3D prostoru, z rovnostranných trojúhleníků se stanou čtyřstěny. A kolem každého z nich si můžete představit kulovitý obal jako hranici soustavy.
Dovolím si malou odbočku… Rovnoběžku 19°47′ jsem vyznačil úmyslně. Zdá se totiž, že má i v planetárním měřítku jakýsi specifický význam v distribuci energie a leží na ní (nebo poblíž ní) velmi „horká místa“. Na Zemi je to např. nejaktivnější sopka Kilauea (Havaj), nejvyšší hora (vyhaslá sopka) Mauna Kea (Havaj), na Marsu největší známá sopka ve sluneční soustavě Olympus Mons a na Jupiteru Velká rudá skvrna.
Abychom v prostoru dosáhli dokonalé vektorové rovnováhy – tedy dokonale stabilního stavu, stačí nám složit k sobě 8 těchto čtyřstěnových hvězd. Tím vznikne mřížka 64 čtyřstěnů (a na jejím povrchu pak 144 stěn). Model výsledného tvaru vypadá takto:
.
Toto je tedy základní, symetrický, vektorově rovnovážný tvar.
A teď se dostáváme zpátky k úvodní otázce… Co vlastně tyto soustavy ohraničují? Co je jejich podstatou? Co spojuje všechno ve vesmíru?
Vakuum/prostor
Tou podstatou je vakuum (prostor, chcete-li).
Vakuum je všude. Mezi galaxiemi, kvasary, pulsary, hvězdami, planetami, mezi atomy… Dokonce i v molekule nejtvrdšího známého minerálu – diamantu – jsou mezi jednotlivými atomy obrovské vzdálenosti. Kdybychom jeho atomy zvětšili na velikost pomeranče, byly by od sebe vzdálené stovky metrů.
Samotný atom je z 99,999… % vakuum. To, co se nám jeví jako pevná hmota, jsou vlastně jen předěly mezi prostorem, od kterých se určitým způsobem odráží světlo. Nic se ve skutečnosti nedotýká.
Odtud tedy pramení název holofraktografický vesmír. Vše je tvořeno základní fraktální strukturou a věci, které kolem sebe vidíme, jsou ve své podstatě holografické projekce singularity.
Možná to tedy není tak, že by hmota určovala okolní prostor, ale právě naopak. Možná právě ve vakuu se ukrývá všechna energie a zákony, kterými je všechno tvořeno.
Dobrou ukázkou, že ani vakuum v okolním vesmíru není prázdné, je např. Casimirův jev.
Na kvantové úrovni (v atomárním měřítku), podle kvantové teorie pole, je hustota vakua 1093 g/cm³, a to dokonce po tzv. renormalizaci, která odstraní nehodící se nekonečné hodnoty. Pro představu je to taková hustota, při které by se veškerá hmota známého vesmíru vešla do velikosti jádra atomu. To jsou podmínky platné pro černou díru.
Žijeme uvnitř černé díry
Jak jsem již zmiňoval, vesmír je podle holofraktografické teorie fraktální. Pokud je tedy uvnitř atomu černá díra, můžeme z toho odvodit, že i my žijeme uvnitř obrovské černé díry.
Představte si malý experiment. Když posvítíte laserem ke Slunci, paprsek se ohne vlivem jeho gravitačního pole. Bude pokračovat dál, k další hvězdě a znovu se o něco ohne, a znovu a znovu… Je tu tolik energie, že ten paprsek zkrátka nebude moci opustit vesmír. A to je podmínka platná pro prostředí uvnitř černé díry.
Ve skutečnosti stojí černá díra na počátku tvoření. Je to singularita, z níž vychází nekonečný proces tvoření. (Tedy představa převažující ve společnosti, že černá díra je destruktivní, jednou všechno vcucne do sebe a bude konec všeho, je naprosto mylná.)
Černá díra je také uvnitř každého atomu. Pokud vás toto téma zajímá víc, přečtěte si práci The Schwarzschild Proton, by Nassim Haramein (PDF, anglicky), v níž je podrobně popsán proton jako černá díra. Díky této teorii můžeme z modelu atomu vyškrtnout vazebnou energii jádra a tzv. silnou interakci, tím pádem také gluony, a vše bude sedět.
Model černé díry
Podle teorie holofraktografického vesmíru se černá díra zároveň rozpíná i smršťuje. Je to docela náročné na představivost, ale s animací napravo by to již mohlo být trochu jasnější…
Všimněte si, že uprostřed, kde bychom čekali singularitu, je vlastně jen vakuum s nekonečnou hustotou. Vakuum, které spojuje vše, co existuje.
Následující obrázek ukazuje tento model s průřezem a popiskami, včetně vyobrazení tzv. Coriolisovy síly.
Při pohledu shora tento model silně připomíná např. pohled na galaxii (střed galaxie tvoří černá díra). Také si možná všimnete, že jsou tyto linie podobné symbolu jin-jang.
Mimochodem, takto zhruba vypadá model vesmíru podle dosavadních pozorování
Tvar nápadně připomínající polovinu středového víru černé díry. Přímo fascinující.
Krásným příkladem je také např. mlhovina Přesýpací hodiny.
Několik odvozených údajů o vesmíru…
Podle výpočtů založených na holofraktografické teorii je poloměr vesmíru 4,14 × 1027 cm.
Jeho celková hustota v kosmologickém měřítku je potom 9,38 × 10−29 g/cm³.
Počet částic, respektive počet protonů ve vesmíru by měl být přibližně 1,67 × 1079. (Protonů proto, že většina atomů ve vesmíru jsou atomy vodíku, které mají právě jeden proton).
Pokud je tato teorie správná (a vše tomu zatím nasvědčuje), je to vůbec poprvé, kdy lidstvo dokázalo určit proporce vesmíru.
Hmotnost jednoho protonu pak vychází na 1,672295215 × 10−24 g. Tato hmotnost také mnohem lépe zapadá do grafu srovnávajícího hmotnost a poloměr známých objektů ve vesmíru (uvedený jako Schwarzschild proton).
Cesta ke světlejším zítřkům?
Pokud se teorie holofraktografického vesmíru ukáže jako správná, stojí před námi skutečně zářná budoucnost.
Znamenalo by to, že budeme schopní v souladu se strukturou vakua vytvářet vlastní malé černé díry. Tím pádem také vlastní gravitační pole a díky tomu kupříkladu nový způsob cestování vesmírem a nekonečný zdroj energie.
A dost možná jsou nám tyto objevy mnohem blíže, než bychom si byli ochotní připustit.
Autor teorie – Nassim Haramein
Nassim Haramein je Švýcar s íránskými předky. Narodil se v roce 1962 v Ženevě a už od útlého mládí byl doslova posedlý otázkou, jaká je ta společná podstata všeho. Školské vysvětlení této otázky mu nedávalo příliš smysl, a tak začal studovat a bádat na vlastní pěst.
Po desítkách let usilovné práce a studií postupně dospěl k teorii holofraktografického vesmíru. Stále se svým týmem pracuje na výzkumu v rámci The Resonance Project a snaží se mj. prosadit své teorie v obci teoretické fyziky.
„Every single person has to make those choices. Every single person makes the difference. Every single person counts.“
Žádné komentáře:
Okomentovat