Eckhart Tolle - Meditace - Nábytek ve vašem pokoji

  Eckhart Tolle-  Meditace -  Nábytek ve vašem pokoji

___________________________________________________

Úryvek z textu: 

"A jakmile si začnete uvědomovat prostor v místnosti, stáhnete svou pozornost od toho, co se v té místnosti nachází, a začnete si uvědomovat to, co by mohlo být popsáno jako podstata místnosti, bez níž by žádná místnost neexistovala. Bez místnosti tu žádná není, zůstane prostor. Prostory v místnosti a ve vás jsou týmž. Nenajdete-li prostor v sobě, tu Rozlehlost, Přítomnost, kterou můžete vnímat jakoby byla vnější Přítomností, která prostupuje celou místností, je rovněž ve vás. Je to hluboce uklidňující. A v mnoha tradicích jest to nazýváno přítomností Boží.
To, nač všichni mystikové, ať křesťanští, buddhističtí, hinduističtí anebo Súfisti, poukazují. Na přítomnost Boží."

 

Eckhart Tolle

_______________________________________________________________________________

 

Překlad a sestavení videa: Roman Kocián

__________________________________________________________________________

Vítejte v naší živé meditaci.
Pro ty z vás, kteří se k nám připojili poprvé, předesílám, že to, co tady probíhá, je pohodlné spočinutí v realitě, ve které se nic neděje.

 Takže můžeme své vědomí přesunout z dělaní/konání do bytí. Konání není jen fyzické počínání, do kterého nyní nejsme zjevně zapojeni.  Pravda, ústa se pohybují, to je ale vše. Asi se občas trošku pohnete, ale v podstatě sedíme či ležíme.

 Fyzické počínání, které je na vnější úrovni, zastavíme, a co je důležitější, mysl. Jsme tady, abychom pocítili, zakusili, možná více než to, zašli hlouběji do stavu Bytí, které samo o sobě nemá žádný obsah. Je to trošku jako přebývat v pokoji, plném nábytku a věcí, spoustu let. A vždy trošku otráveně v něm uklízíme, nakupujeme do něj další věci, anebo se těch starých zbavujeme, hovoříme o nich a najednou poprvé si začnete také uvědomovat prostor v tomto pokoji. Přičemž ten prostor je jeho podstatou, bez níž by žádný pokoj nebyl. A tu uvědomíte si, že nábytek v místnosti je až druhotný vzhledem k prostoru v místnosti.

 Prostor však nelze uchopit. Nemůžete říci: Aha, je tady! Dokonce na něj nemůžete ani ukázat. Kam? Cítíte ho, začnete si ho být vědomi. Cítíte, dalo by se skoro říci, přítomnost prostoru, kdekoliv nyní jste, dokážete to, můžete vnímat přítomnost prostoru.

 

A abyste to dokázali, možná jste si povšimli, u toho nemůžete přemýšlet. Přemýšlení není nepodobno nábytku v místnosti, nemá však nikdy co do činění s prostorem v místnosti. Jiných vloh je zapotřebí, vnitřního nadání je potřeba k tomu cítit či uvědomovat si prostor, ať jste kdekoliv. Není to myšlení.

 A většina lidí stále neví, že se v nich potenciál této schopnosti skrývá. Schopnosti či nadání. Jinými slovy, ve většině lidí není dosud probuzeno. A my jsme zde, samozřejmě pro některé z vás, abychom to probudili. A pro mnoho dalších, kteří jej probuzené již mají, abychom ho prohloubili.  Vraťme se ale k místnosti. Když si začnete být prostoru v místnosti vědomi, možná si všimnete, že je to velice uklidňující záležitost, být si prostoru vědom.

 Náhle se vynoří další dimenze k místu, kde se nacházíte, poněvadž před tím jste byli zaujati nábytkem anebo čímkoliv, co se v místnosti nachází. A každý kousek si nese svou historii, o níž můžete pohovořit. 

Mimochodem, rád bych předeslal, že v této chvíli používám místnost jako analogii pro vaši mysl, zároveň však hovořím o místnosti, takže se pohybujeme na dvou úrovních. Můžete to vzít doslovně, můžete to však také chápat jako analogii pro svou mysl. Anebo obojí.

 

 Možná si všimnete, že se náhle pokoj, ten starý pokoj, ve kterém bydlíte spoustu let, náhle prozáří klidem a mírem. Ten okamžik, kdy pocítíte prostor v místnosti, a nikoliv to, co vždycky, kdy se zaměřujete na jednotlivé kousky nábytku a dalších věcí v pokoji, je náhle prosycen celostí, která proměňuje vše, co obsahuje. Prostor toho všeho. Proměnilo se to v pociťování Klidu a pokojné Přítomnosti, která je, dá se říci, v místnosti, ale samozřejmě ve vás.

V našem příměru jsou nábytek a další věci v pokoji rovny obsahu vaší mysli. Myšlenkám, z nichž je většina starých a stále se opakujících. To je nábytek. 
 Cokoliv se ve vaší mysli nachází, jsou věci v místnosti, nábytek. Každý kousek vyžaduje vaši pozornost. Staré věci si držíte tím, že jim věnujete soustavně svoji pozornost.

 A jakmile si začnete uvědomovat prostor v místnosti, stáhnete svou pozornost od toho, co se v té místnosti nachází, a začnete si uvědomovat to, co by mohlo být popsáno jako podstata místnosti, bez níž by žádná místnost neexistovala. Bez místnosti tu žádná není, zůstane prostor. Prostory v místnosti a ve vás jsou týmž. Nenajdete-li prostor v sobě, tu Rozlehlost, Přítomnost, kterou můžete vnímat jakoby byla vnější Přítomností, která prostupuje celou místností, je rovněž ve vás. Je to hluboce uklidňující. A v mnoha tradicích jest to nazýváno přítomností Boží.
To, nač všichni mystikové, ať křesťanští, buddhističtí, hinduističtí anebo Súfisti, poukazují. Na přítomnost Boží.

 

Alan Watts - Umění milovat

                             Alan Watts - Umění milovat                                 __________________________________________________________

 Úryvek z textu: 

 "Důvěřovat si, že jsem schopen/na milovat, přijít k lásce, jinými slovy fungovat společenským a tvůrčím způsobem, znamená riskovat. Je to hazard, protože to nemusí vyjít.
 A stejným způsobem, když se do někoho zamilujete, anebo s někým vytvoříte společnost a důvěřujete jim, nemusí nakonec splnit vaše očekávání. Ale toto riziko musí být přijato. "

 

 "Není nic takového jako pěkná či ošklivá láska, duchovní nebo hmotná láska. Zralý přístup na straně jedné a poblouznění na té druhé. To vše jsou formy stejné energie a tu musíte brát a nechat růst tam, kde ji najdete."

 

Alan Watts

 ________________________________________________________________

 Překlad a sestavení videa: Roman Kocián

__________________________________________

Učili nás například milovat své nepřátele.
Avšak ve skutečnosti nerozumíme tomu, co to znamená, milovat své nepřátele. Myslíme si, že bychom k nim měli být laskaví a shovívaví v naději, že je přeměníme tak, že přestanou být našimi nepřáteli. Ten skutečný důvod, proč milovat své nepřátele je, že je člověk potřebuje. Jsou pro vás nesmírně důležití. 

 

 

Myslím, že někteří z vás zde ku příkladu mají pocit, že patříte k jisté vybrané skupině lidí. Může to být obvyklá vrstva měšťáků, veselých staromilců, anebo to může být nějaká církevní skupina, anebo klub či nějaký kult. Nebo jen parta kamarádů z Mokré čtvrti, avšak v každém tom případě cítíte, že na základě členství v některé z těchto společností patříte ke speciální vrstvě těch správných, příjemných či spasených lidí. A teď, když zvážíte, o čem ti milí lidé když společně usednou k jídelnímu stolu a dostanou příležitost pěstovat své společné ego, zjistíte, že nejzajímavějším tématem konverzace jsou ti nestoudní lidé, jak hrozní jsou, jak hrozné věci dělají a kam to  nakonec spěje... Tato velice uspokojující odsuzující konverzace živí vaše ego, ale zdá se, že lidé, kteří ji provozují, si neuvědomují, že tímto na těch nestoudných závisí, aby poznali, že oni jsou ti správní.

Ve skutečnosti jsou jim velice vděční.

 

Na druhé straně, ti tzv. hanební lidé myslí, že to oni jsou skutečně nejlepší lidé a své kolektivní ego si pěstí v duchu odsouzení maloměšťáků, staromilců, vyšší smetánky, politické strany, cokoli mohou být. Proto jsou pro kolektivní ego ne-staromilců staromilci tak extrémně důležití. To kdyby zítra náhle zmizeli, mnoho z nás by ztratilo své pohnutky... V okamžicích, ve kterých si to začnete uvědomovat, to může být lehce nepříjemné.

 Je to samozřejmě vtipné a jsem rád, že to vidíte. Protože najednou si začnete uvědomovat, jak moc jste závislí na nepříteli, outsiderovi anebo skupině zatracených lidí, na rozdíl od vaší vlastní skupiny těch spasených.
 Takže si začnete uvědomovat, že vaše kolektivní ego, nebo vaše "já", závisí na tom být "tam uvnitř", může tam uvnitř být pouze ve vztahu k něčemu, co je venku, a protože uvnitř a ven jsou neoddělitelné - pokud má vůbec nějaké "uvnitř" a "ven" existovat - najednou zjistíte, že vaše "já" je větší, než jste si mysleli. Zahrnuje to "to druhé" a bez něj se neobejdete.

 

Clemens Kuby - Pokud je člověk přesvědčen, že je materiální bytost, potřebuje operace, tabletky a trpí.

Moje svoboda začíná tam, kde se můžu sám vyléčit, říká německý spisovatel a režisér Clemens Kuby.

 

Jako mladý v Německu zakládal Stranu zelených a politický život ho zcela pohltil. Pak ale Clemens Kuby spadl z patnáctimetrové výšky a zůstal příčně ochrnutý, s vidinou invalidního vozíku. Navzdory všem diagnózám se ale uzdravil. Rozhodl se totiž zcela změnit život i své myšlení.

 „Trvalo mi 23 let, abych tomu porozuměl. Teprve když jsem psal knihu Na cestě do sousední dimenze, pochopil jsem, proč jsem zase začal chodit. Do té doby to bylo záhadou,“ říká uznávaný německý filmový režisér, spisovatel a učitel mentálního léčení Clemens Kuby (71), který bude jedním z řečníků diskuzního fóra Meltingpot na festivalu Colours of Ostrava.

____________________________________________________________________________

Lidovky.cz: V knize Na cestě do sousední dimenze popisujete, jak jste v osmdesátých letech spadl ze střechy, poranil si míchu, ochrnul a verdikt lékařů zněl, že už nikdy nebudete chodit. Přesto jste se vyléčil. Co pro vás bylo nejcennějším momentem v této zkušenosti, kterou jste o mnoho let později popsal jako součást samoléčícího procesu?

 

Odejít z kliniky po dvou nohách. Po roce znovu stát pod širým nebem. Znovu jsem získal život. To byl nejskvělejší moment.

  Lidovky.cz: Co nehoda ve vašem životě změnila?

 

Vše. Během pobytu v nemocnici jsem prodal dům, rozvedl se, rozešel se se vším, co jsem do té doby znal. Přišli noví přátelé, protože ti staří nerozuměli tomu, o čem mluvím. Potřeboval jsem kompletně nový život. Nemluvili bychom teď spolu, kdyby se to nestalo. Podstatná je i samota. Pokud má člověk strach být sám, nerozvíjí se.

 

 

Lidovky.cz: V čem ale spočívala změna? Co nastartovalo vaše jiné životní nasměrování?

 

Za prvé jsem nemohl přijmout diagnózu. I když 40 lékařů říkalo, že už nikdy nebudu chodit a zůstanu na invalidním vozíku po zbytek života. Řekl jsem - ne, tuto diagnózu odmítám. A pokud nepřijmete diagnózu lékařů, stanete se problémem. Dokonce i všichni blízcí, kteří mě milovali, konstatování doktorů vzali za své. Říkali: ‚Máš to, musíš to přijmout. Musíš se naučit žít s invalidním vozíkem, dostaneš nový byt s vybavením pro vozík, naučíš se fungovat pomocí rukou. Dokonce jsme ti předělali auto, abys mohl zase řídit.‘ 

 

 

 

Lidovky.cz: V knize říkáte, že jste vyvinul velkou vůli udržet takto nastavené myšlení. Co je ale tím nejdůležitějším faktorem v tom, co nazýváte samoléčení?

 

Pochopení, že se člověk léčí skrze své vědomí. Potřebuje novou filosofii. Lidé se zde u nás vnímají jako bio-chemické bytosti, potřebují tedy bio-chemický vklad, aby se mohlo něco změnit v jejich systému. Měli bychom se naučit, že tělo není oddělenou funkční jednotkou, ale ovládá jej mysl. Tělo následuje mentální nastavení. Pokud myslíte např. na citrón - a nemáte jej ani fyzicky k dispozici - můžete cítit reakci ve svých ústech. Naprostá iluze může vyvolat fyzickou reakci. Je to jako s emocemi v kině. Sedíte v pohodlné sedačce, vzduch je příjemný, sledujete zcela vymyšlený příběh ztvárněn herci, nic není reálné. Vaše slzy přesto reálné jsou. Živím se jako filmař od svých studentských let, takže jsem věděl, že mohu změnit mé tělo tím, jak přemýšlím. Každý film je iluze. Ale lidé mají reálné reakce.

 Pokud je člověk přesvědčen, že je materiální bytost, potřebuje operace, tabletky a trpí. Protože se vše odvíjí od způsobu myšlení. Pokud by totiž naše tělo bylo v harmonii, byli bychom naprosto zdraví. O tom není pochyb. Člověk, který žije v harmonii, je zdravý. Proto když přemýšlíte nad svými konflikty, které vaše tělo manifestuje a změníte tyto konflikty - například tím, že natočíte nový film se šťastným koncem - získáte kompletně novou buněčnou informaci. Buňky neumí rozlišovat mezi fakty a fikcí. Mozek na to není uzpůsoben. Jakmile vytvoříte novou iluzi, má stejný dopad, jako když ji zažijete.

 

 

  Lidovky.cz: Je to způsob, jakým pracujete, když natáčíte své dokumentární filmy?

Několik let jsem vyučoval o filmu na univerzitě. Studenty jsem učil manipulovat obrazy pomocí editování a kreativní práce se zvukem. Každý film je nová iluze. Vím přesně, který obraz bude fungovat a vyvolá reakci, a který ne. Stejným způsobem teď učím lidi, jak pracovat se svým životem. Na mých seminářích lidé vytváří své vlastní filmy života.

 

Lidovky.cz: Jak moc je pro vás při vytváření filmu důležité ponoření do prostředí a osobní zkušenost?

 

Nerozvinul bych Kubyho metodu, kdybych neměl vlastní režisérskou zkušenost a nenatočil bych takové filmy, kdybych nezažil, jaké to je zůstat ochrnutý. Obojí šlo ruku v ruce. Ale trvalo mi 23 let, abych tomu porozuměl. Teprve když jsem psal knihu Na cestě do sousední dimenze, pochopil jsem, proč jsem zase začal chodit. Do té doby to bylo záhadou. Lékaři uzdravení nazývali spontánním vyléčením. Moje sestra mluvila o boží vůli. Lidé říkali, že jsem měl zkrátka štěstí. Nikdo ale neuměl poskytnout konkrétní vysvětlení a já jsem to mystérium nesnášel. Chtěl jsem opravdovou odpověď. Proč chodím?

 

Eckhart Tolle -Trvání v přítomnosti

                       Eckhart Tolle -Trvání v přítomnosti

___________________________________________________

 ________________________________________________________

Úryvek z překladu do praxe:
 

"Můžete si vybrat i jiné způsoby, jak odpoutat pozornost od proudu myšlení tím, že svou pozornost upřete na smyslové vnímání, do svého těla, vnitřního těla. Anebo na svůj dech, ten probíhá přirozeně. Jak to řekl Buddha, když se ho ptali na to, jak dosáhnout osvícení: Jen si uvědomujte svůj dech. "A to je vše?", ptali se ho. "Ano", odpověděl.  Netuším, zda je to v některém z Písem, ale jsem si jistý, že to řekl. Doporučoval velice si uvědomovat svůj dech, ten zbytek jsem si tam přidal já, k tomu, co, věřím, že řekl. Protože všechny rady duchovních učitelů jsou velmi prosté."

 

"Dokud si uvědomujete svůj dech, nemůžete myslet. On tedy neřekl: Nepřemýšlejte. Řekl jen, ať si jste vědomi svého dechu. Vaše pozornost se tak vzdálí od přemýšlení a odejde. Cítíte příliv a odliv dechu. Cítíte dokonce každý jemný pohyb hrudi, když vzduch vstupuje do nosu a potom proudí dovnitř a opět ven. A pokud ho svou pozorností hlídáte, během toho, co to provádíte, tak nedýcháte."

 

Eckhart Tolle 

________________________________________

___________________________________________________

 

 

Překlad a sestvení videa : Roman Kocián

----------------------------------------------------------------

  ____________________________________________________

 

Je zajímavé, když pro sebe zjistíte, pokud jste dosáhli jistého stádia svého duchovního vývoje, že si můžete zvolit svobodu od přemýšlení, aniž byste vyvíjeli nějaké úsilí k potlačení myšlení.

 

Aniž byste přestali dýchat a aniž byste se zapojili do život ohrožujících činností, které by mohly snadno vaši mysl zastavit. Chůze po laně vaši mysl na dvě sekundy jistě zastaví, než spadnete. Někteří z vás to jsou schopni udělat, když vás nic nebo někdo neruší. Když je všechno v pořádku, jen tiše sedíte ve svém pokoji, anebo venku a pak prostě...

 

 

 

Je zde intenzita vědomí, ale není tu žádná síla přání, nepřejete si, aby se něco stalo. Myšlenky nepotlačujete. Pokud tam ještě nejste, je to v pořádku.  Můžete si vybrat i jiné způsoby, jak odpoutat pozornost od proudu myšlení tím, že svou pozornost upřete na smyslové vnímání, do svého těla, vnitřního těla. Anebo na svůj dech, ten probíhá přirozeně. Jak to řekl Buddha, když se ho ptali na to, jak dosáhnout osvícení: Jen si uvědomujte svůj dech. "A to je vše?", ptali se ho. "Ano", odpověděl.  Netuším, zda je to v některém z Písem, ale jsem si jistý, že to řekl. Doporučoval velice si uvědomovat svůj dech, ten zbytek jsem si tam přidal já, k tomu, co, věřím, že řekl. Protože všechny rady duchovních učitelů jsou velmi prosté.

 

Dokud si uvědomujete svůj dech, nemůžete myslet. On tedy neřekl: Nepřemýšlejte. Řekl jen, ať si jste vědomi svého dechu. Vaše pozornost se tak vzdálí od přemýšlení a odejde. Cítíte příliv a odliv dechu. Cítíte dokonce každý jemný pohyb hrudi, když vzduch vstupuje do nosu a potom proudí dovnitř a opět ven. A pokud ho svou pozorností hlídáte, během toho, co to provádíte, tak nedýcháte.

 

Rupert Spira - Návrat k sobě - Meditace

                         

                           Rupert Spira - Návrat k sobě

______________________________________________________

  Úryvek z překladu: 

 

"Žádná vzdálenost, kterou je třeba urazit, žádná cesta od sebe k sobě, a proto zde ani není prostor pro natahování se někam nebo nasměrování pozornosti. Jednoduše zůstávejte v sobě.

 Většina lidí žije ve svých myšlenkách, pocitech, činnostech a vztazích a přitom tak činíce, přehlíží nebo ignoruje sama sebe. Žijte v sobě, buďte v sobě. Pamatujte si sebe, buďte si vědomi sebe sama, tzn. vědomí svého bytí. Nebo přesněji, buďte si vědomi bytí."

 

Rupert Spira

 _____________________________________________________

Překlad: Roman Kocián

 --------------------------------------
 Jen dovolte, aby vaše zkušenost byla taková, jaká je, bez jakéhokoli pokusu ji změnit. Všimněte si, že ať už zažíváme cokoli, jsme uprostřed své zkušenosti přítomni. Pokud jsem osamělý, jsem tam přítomný. Pokud jsem unavený, jsem přítomen. Pokud mám hlad, jsem přítomen. Pokud jsem v depresi, jsem přítomen, tam, uprostřed deprese. Pokud jsem zamilovaná/ý,  jsem přítomna/přítomen uprostřed citu.  Ať už prožívám cokoli, jsem tam, uprostřed toho zážitku.

 Po celý život činíme o sobě prohlášení, jako je mi deset, nebo 30, nebo 50 let. Jsem ženatý, nebo jsem svobodný, jsem matka nebo otec. Jsem přítel, jsem unavený, jsem osamělý, jsem zamilovaný, snil jsem, účastním se meditace, čtu takovou a takovou knihu atd. Atd. Ve všech těchto tvrzeních se odkazujeme na sebe, naše vlastní já, naše elementární já nebo naše základní bytí, ke kterému se odkazujeme, když řekneme: Já jsem.

 

 A ve všech těchto tvrzeních je základní pocit bytí zprostředkován různými pocity, činnostmi, vztahy, stavy atd. Všechny pocity, činnosti, vztahy, stavy se neustále mění, ale naše základní bytí, to, na které se odkazujeme, když říkáme, já jsem, zůstává neustále přítomno napříč těmto měnícím se pocitům, stavům, činnostem a vztahům. Jinými slovy, v průběhu života se naše esenciální bytost začne mísit s a v důsledku toho se zjevně projevovat různými činnostmi, stavy, pocity, vztahy atd. A téměř ve všech případech věnujeme svou pozornost výhradně pocitům, činnostem, postavení, vztahům, které nás obarvují nebo vymezují, ale opomíjíme, přehlížíme nebo zapomínáme sami sebe.

 Tak ku příkladu, řekneme-li, že jsem unavený, věnuji svou pozornost pocitu únavy a vyčerpanosti, a Bytí, kterým v základu jsem, jako by bylo zasunuto na pozadí, přehlížím ho. Pokud jsem v depresi nebo zamilován/a, věnuji svou pozornost pocitu, ale ne sobě, ne svému základnímu, svému esenciálnímu Bytí, které je dočasně projevováno pocitem deprese anebo lásky. Proto první věcí, kterou zde děláme, je obrácení pozornosti k sobě, což znamená, že svou pozornost upřeme na to, nač se odkazujeme, když řekneme "Já jsem".

 

 Ještě před to, než když "Já jsem" bylo vymezeno či podmíněno zkušeností. Není třeba zavrhovat žádnou zkušenost, kterou máme, takže ať už jakoukoli zkušenost nyní prožíváte, ať už je vaše primární zkušenost jakákoli: poslouchám řízenou meditaci, jsem unavená/ý, osamělá/ý, smutná/ý, cokoliv prožíváte, nedotýkejte se toho pocitu, ale zdůrazněte "Já jsem" aspekt této reality. Namísto abyste zdůrazňovali objektivní obsah své zkušenosti a dovolili si, aby vaše esenciální Bytí zmizelo na pozadí, nechte na pozadí mizet objektivní obsah vaší zkušenosti a zdůrazněte své bytí sebou, nikoli svými myšlenkami, svými pocity, nikoli tím, co říkám, ani svými tělesnými pocity.

 Prostě si uvědomte, na co se odvoláváte, když řeknete prosté "já jsem", ještě před tím, než se "já jsem" zabarví zkušenostmi. Nesnažte se zjistit ani vědět, co "já jsem" je jako objektivní zkušenost. To "já jsem" je příliš blízko mému já, příliš blízko sobě, než aby ho bylo možno poznávat nebo nalézt jako předmět zkušenosti. Stejně jako jsou oči příliš blízko samy sobě, aby na sebe mohly uvidět. Oči vidí jen něco, co je od nich vzdáleno. Také naše "já" může samo poznat jen něco, co je v nějaké vzdálenosti od sama sebe. Nemůžeme sama sebe od sebe oddělit, abychom poznali sebe sama jako objekt zkušenosti. Zároveň naše vlastní bytí pro nás není něčím neznámým. Ve skutečnosti je nám, námi naše vlastní bytí známo důvěrněji, než cokoli jiného. Naše vlastní bytí je nám bližší než naše nejintimnější myšlenky a pocity. Nemusíme tedy nikam chodit ani dělat nic, čím bychom si uvědomili sami sebe. Kdybych vás teď býval požádal, obrazně myšleno, vstaňte a udělejte krok k sobě: kam byste šli, co byste udělali?

 Tady je to to samé: kam musíte jít nebo co musíte udělat, abyste poznali sami sebe, abyste si uvědomili své vlastní bytí? Kdybych  vás požádal: uvědomte si zvuk větru, zaměříte svou pozornost na zvuk. Kdybych vás požádal, ať si uvědomíte pocit svých chodidel, nasměrujete svou pozornost na pocit v nich. Když vás požádám: všimněte si těch květů, obrátíte svou pozornost k nim, ale pokud bych měl navrhnout: Uvědomte si sami sebe, kam půjdete, co uděláte se svou pozorností?

 

 Slovo pozornost (attention) je složeno v latině ze dvou slov: „a“ znamená „k“ nebo „směrem“ a  „tendere“ má význam „protáhnout“. My svou pozornost můžeme protáhnout, při-táhnout k objektu zkušenosti. Ale ode "mne" ke "mně" není žádná vzdálenost. Žádná vzdálenost, kterou je třeba urazit, žádná cesta od sebe k sobě, a proto zde ani není prostor pro natahování se někam nebo nasměrování pozornosti. Jednoduše zůstávejte v sobě.

 Většina lidí žije ve svých myšlenkách, pocitech, činnostech a vztazích a přitom tak činíce, přehlíží nebo ignoruje sama sebe. Žijte v sobě, buďte v sobě. Pamatujte si sebe, buďte si vědomi sebe sama, tzn. vědomí svého bytí. Nebo přesněji, buďte si vědomi bytí.

Když říkám: uvědomte si bytí, najednou naznačuji, že bytí je nějaká věc a my si ji můžeme být vědomi. Jemně tím naznačuji rozdíl mezi bytím a námi, kteří o něm víme. Neměl jsem v úmyslu naznačovat to, když řekneme: Já jsem si vědom/a, že já jsem, anebo já vím, že já jsem. Nehovoříme o dvou různých "já". To "já", které ví, že já jsem, se neliší od já, kterým je.

 To Já, to Já jsem, je to samé Já, které ví, že jsem. Jinými slovy: naše vlastní bytost ví sama o sobě, toto Bytí si je vědomo sebe samo anebo je znalé sebe sama. Naše vlastní bytí není poznáváno něčím jiným než samo sebou. Jinými slovy, naše vlastní Bytí si je vědomo bytí a jediným důvodem, proč každý z nás může s absolutní jistotou říci: Já jsem, je ten, že VÍM, že Já jsem.  Toto poznání svého vlastního Bytí je tou nejintimnější, nejzřejmější, nejvíce povědomou a nejznámější zkušeností, která je. Ale většina lidí je tak fascinována obsahem zkušeností, že přehlíží své vlastní Bytí. Ignoruje své vlastní bytí.

 

Dr.Wayne Dyer - Hudba v nás - (Je to něco, na co byste se měli opravdu podívat. Je to tady, uvnitř vás).

                   Nikdo neví dost na to, aby byl pesimistou 

                              5 zásad Wayne Dryera:

 

1. Když změníte způsob, jakým se na věci díváte, změní se také věci, na které se díváte. 2. Žádná zášť není oprávněná. 3. Stáváte se tím, nač myslíte. 4. Buďte všemu otevřeni, ale k ničemu se neupínejte. 5. Neumírejte s hudbou, která ve vás stále hraje.

 _______

_____________________________________________________________

 Překlad a sestavení videa: Roman Kocián

_______________________________________________________________________

Když změníte způsob, jakým se na věci díváte, změní se také věci, na které se díváte. Albert Einstein jednou poznamenal, že nejzákladnějším a největším rozhodnutím, které musíte ve svém životě učinit, je odpovědět si na otázku: „Žiji v přátelském anebo v nepřátelském vesmíru?  Který to je? Je to vesmír, který je plný nepřátelství a hněvu a lidí, kteří se navzájem nenávidí? Lidí, kteří se chtějí navzájem zabíjet? To je to, co vidíte? Protože když vidíte svět takovýmto způsobem, tak přesně to si pro  sebe ve svém životě vytvoříte.“ Myšlenka pochází ze slavné vědecké mysli. A zajímavé na tom je, že nejde jen o zajímavou hru se slůvky, že když změníte způsob, jakým se na věci díváte, změní se také věci, na které se díváte.

 Rád si představuji následující scénu:

Jste ve svém domě a v ruce máte klíčky od auta, když tu vypadne elektřina. Vůbec nic nevidíte. Klopýtáte po obývacím pokoji. Když tu klíče upustíte. A jak se rozhlédnete okolo, zjistíte, že takhle po tmě je nikdy nenajdete. Ale když se podíváte ven, zjistíte, že pouliční světla stále svítí. Ve vaší mysli se jedna žárovka rozsvítí: Hmm, nebudu sedět tady takhle ve tmě, tápat okolo sebe, hledaje své klíče, když venku svítí světlo. Zajdu tam pod pouliční osvětlení a klíče budu hledat tam. Proč se smějete? To dává velký smysl.

 

Takže zůstáváte venku, tápete po okolí a hledáte ty klíče. A hledáte a hledáte, přijde váš soused a ptá se: "Co se stalo, Wayne?" "Ztratil jsem klíče." "Aha, pomůžu ti s hledáním." A tak jsme tu nyní dva a hledáme ty klíče. Nakonec se mě zeptá: "Promiň, a kde jsi ty klíče ztratil?" Načež mu odpovím: "Ále, támhle v domě." A on: "Chceš říct, že jsi doma ztratil klíče, ale hledáš je tady venku? To nedává žádný smysl." Pročež říkám: "Smysl naopak nedává hledat tam, kde je tma, když venku se svítí."

No, teď se smějete a myslíte si, jak hloupé to, je ale není to přesně to, co děláme, když máme nějaký problém, potíž, nějaké usilování se, které se odehrávají uvnitř nás, ale řešení hledáme venku? Někde mimo sebe. Bylo by to jako zajít si k lékaři a popsat mu všechny příznaky, přičemž doktor říká: "Ach, chlapče, máte spoustu symptomů." A pak začne psát recepty. "Potřebujete předpis na tento symptom, dále potřebujete předpis pro tento symptom, až se konečně dostane na počet 4-5 receptů. A tak si pro ně přijdete a řeknete: "Vzal bych si ty své recepty." A on odpovídá: „Ne, ne, ne. Tento dám vaší tchyni, ten dám vašemu sousedovi, jeden vaší dceři a tento dám ho vašemu otci.“