Rozhovor Jaroslava Duška s Martinou Kociánovou o něvědomém myšlení, je problém naše strnulá mysl? Jak dojít k vědomému myšlení?
Krátký přepis částí rozhovoru -1.část :
Jaroslav :
A to je ještě druhý rys těch motorů, že vydavají hluk, to je takový zajimavý efekt toho, který ohromně mění prostředí ve kterém žijeme, někdo vždycky říká, "vždyť je to stejné, jako to bylo před pětisty lety, vůbec to není stejné, rozhodně bylo větší ticho..
Martina :
A tma .... ticho..
Jaroslav :
No byla větší tma. V noci byla tma, přes den bylo světlo, prostě bylo to slunce. Slunce, měsíc pěkně to tam, jaksi nám to diktovali nebo určovali, rytmizovali a byl úplně jiný svět. A ten svět se mění a mění se do, jakoby takové dejme tomu hatmatilky do určité blamáže, kdy už vlastně není den a noc jo.. .
Martina :
Není zima není teplo ..
Jaroslav :
Není zima není teplo, žijeme v takových podivných útvarech komplexech, to se mi líbí, že se tomu říká komplexy, že trávíme život v komplexech.
Martina :
Smích....
_______________________________________________________________
Martina :
Pokud, ale lidem zdá se jejich strnulé myšlení nevadí, je ale tedy důvod ho měnit?
Jaroslav :
Lidem to vadí, že jo ..
Martina :
No nejsou šťastni a nevědí proč.
Jaroslav:
No nejsou šťastní jsou hodně nemocní, přibývá všech těch možných statistik nemocí, lidé jedí antidepresíva. Ta spotřeba pokud čtu nějáké ty statistiky narůstá opravdu skokově, ohromně, tak se zdá, že někde něco vadí, něco v pořádku není úplně .. A ten nevědomý způsob používání myšlení spočívá ještě v takové jedné věci, protože my, když se o tom chceme bavit, tak se musíme pohybovat v několika úrovních vědomí a musíme skákat, jakoby z jedné do druhé a pokoušet se to nějak jakoby propojovat. Protože to nejde říct jednodušeji to očem se bavíme, ono to, nebo, jde to říct takto jednoduše, problém je v nevědomém užívání myšlení. A když si chceme ukázat jako na sobě, jak to funguje tak musíme vlastně postupovat velice zvolna, velice pomalu a tak jakoby pomalinku si to ukazovat.
_____________________________________________________
Martina :
Šéfují nám lidé se strnulým myšlením ..
Jaroslav :
Ne, ne nikdo takový nám nešéfuje.
Martina :
Není tomu tak ? Jak to ?
Jaroslav :
Šéfuje ti jenom ten komu to dovolíš, aby ti šéfoval...
Martina :
Ano a my to dovolujeme, protože naše strnulé myšlení nám umožňuje, nebo respektive umožňuje těm šéfům, aby si mysleli, že nad námi májí tu moc.
Jaroslav :
No dyť jo, to je nevědomé užívání myšlení, kdyby si přemýšlela vědomě, tak by si věděla, že nikdo nad tebou nemůže mít žádnou moc, nikdo ti nemůže šéfovat. Není to možné v tomhletom vesmíru, pakliže budeš uvažovat vědomě v celku, pakliže budeš chápat kdo si ty a kdo je ten druhý člověk. Tak v tu chvíli budeš vědět, že on nemůže nemá žádnou kompetenci nad tebou šéfovat.
Dušek rozhovor - kupředu do minulosti 9 .1. 2018 - první část
______________________________________________________________________________
Krátký přepis částí rozhovoru - 2.část :
Jaroslav :
......Je třeba jednat a konat v té přítomnosti. Ta určitá nevýhoda toho našeho způsobu, třeba přípravy takzvaně na život v té škole spočívá v tom, že my připravujeme děti na něco budoucího pomocí poznatků, které v budoucnosti nebudou platit. Nejde to, Nefunguje to.
Dneska posloucháš rozhovor od odborníků ve školství o oni mluví o tom, jak nějvětší problém je v tom, jak jako rychle se přeměňuje ta tazkvaná realita, nebo spíš ta virtuální realita, že vlastně ti absolventi těch škol v momentě, kdy absolvují, už jsou jako zastaralí. Mají ty myšlenky zastaralé a že vlastně ty školy, by neměly vést k nějákým sumám vědomostí, ale spíš k té schopnosti v přítomnosti, aktuálně jednat. Jednat v dané situaci.
A to je to, co myšlení vlastně nechce udělat, protože ono by se muselo vzdát celého toho svého panovaní nad naší existencí. Ono by se muselo sklonit před tou přítomností, před životem jako takovým, který vytváří situace, které my předem nepromyslíme, nedomyslíme všechny nuance, nedokážeme to. Život vždycky může najít, jiné řešení, překvapivé nějáké. Najde něco co nás zaskočí. Nenechá nás, jakoby v těch našich stereotypech myšlenkových, on nás zase vykolejí.
A teď to co se děje na planetě, co pozorujeme, tak jak jsi to popisovala v tom úvodu nás vlastně neustále, jako nutí k tomu abychom si uvědimili, že ty staré myšlenkové systémy neplatí, prostě v přítomnosti to aktuálně nefunguje, představy o demokracii nebo já nevím o čem všem. Takové ty řeči o tom když lidi hlasují o tom, že něco rozhodují. Když přece v době kdy vidíme, nějákou mediální sugesci a hypnózu, tak přece už nemůžeme myslet vážně, ty věty o tom, že nějácí lidé svobodně hlasují o něčem.....
Martina :
Já myslím, že spousta lidí si to pořád myslí ..
Jaroslav :
No jasně, ať si to klidně myslí v tom je ten vtip, tohohle toho, té hypnózy, když jsi v hypnóze, tak ty věříš tomu, že je to pravda ...
V určitých chvílích myšlení si můžeme třeba myslet, že třeba soucit znamená, projevit jakoby takovou účast, když je třeba někomu těžko, že jako taky, jakoby se k tomu vyjádříme, že také je nám z toho smutno, no nebo že je nám to líto.
A já třeba dneska si myslím, že soucit je v tom, že ty podpoříš kompetenci a sílu dotyčného člověka v tom, že on zvládne tu situaci, že je schopen ji zvládnout. Protože jinak by se do ní nedostal do té situace, život by ho do ní nepřivedl, kdyby on nebyl schopen ji zvládnou. A já považuji soucit za to, že já podpořím tu sílu toho člověka jeho schopnost zvládnout to, ale z jiné úrovně vědomí mi někdo řekne " no tak to je cynismus", "tak vy ho necháte, vy ho v tom vykoupete teda, vy mu nepomůžete".
Z určitého pohledu, je pomáhat ostatním lidem, úžasná věc, to je to nejlepší co můžeme dělat. budeme, musíme si pomáhat. S určité jiného úrovně vědomí vidíme, že je to efekt antibiotika. My pomáháme někomu, furt mu pomáháme on si zvykne, že mu pomáháme a místo toho, aby se stával čím dál tím samostatnějším, tak on se stává čím dál tím závislejším na naší pomoci, až jednoho dne stojí a řekne "a co je ?" a my řekneme "a už musíš sám " a on řekne "a jak, když si mě celou dobu vedl za ruku".
Martina :
Ten efekt teď vidíme celosvětově ....
Jaroslav :
Ano, dyť to chápeme a to je to čemu říkám nevědomé užívání myšlení, že my si myslíme v tom omezeném, protože uvěříme nějáké teorii, uvěříme nějáké správnosti, pomáhat se má, takhle začneme tvořit nějákou pomoc ......
........ Jak to, že nevznikne možnost ty náboženství odložit, jako fenomén, pustit to pryč, přestat bojovat v rámci jednotlivých náboženství, pochopit, že je to trik.
Dále Jaroslav Dušek připomíná film P.K. - komedie, která jasně ukazuje nesmyslnost jakéhokoliv náboženství u nás na zemi.
P.K. (festivalový název)
Z příběhu o mimozemšťanovi s odstátýma ušima, který se po potížích, jimž je vystaven při výsadku na Zemi, rozhodne hledat pomoc u samotného Boha, se stal dosud nejvýdělečnějším indickým filmem všech dob. Kromě množství humoru a obvyklých atrakcí bollywoodské produkce nabízí PK i satirický pohled na organizované náboženství a náboženské předsudky.
Peekay
(neoficiální název)
díky oběma. zní, čte se to tak jasně.
OdpovědětVymazat