Alan Watts - Sebevědomí

"Všichni musíme být do určité míry osvobozeni od své kultury, protože vzdělání je takový podivný druh nezbytného zla. A jakmile proces vzdělávání či akulturace dokončíme, potřebujeme na něj léku. Vzdělání je jako solit maso, abychom jej zachovali na později. Ale když jste připraveni ho vařit a jíst, musíte také nějakou tu sůl odsát. Takže v procesu, kdy jste byli vychováváni svými rodiči a učiteli, jste byli v jistém smyslu pokaženi." AW

______________________________________________________________________

Překlad a tvorba videa : Roman Kocián

 

Když jsem o Zenu mluvil naposledy, pojal jsem ho jako dialog mezi mistrem a studentem a to ve velké míře ve vztahu k daleké východní kultuře: která je ve skutečnosti metodou osvobození od kultury. Všichni musíme být do určité míry od své kultury osvobozeni, protože vzdělání je takovým podivným druhem nutného zla. A jakmile proces vzdělávání či akulturace dokončíme, potřebujeme na něj lék. Vzdělání je jako solit maso, abychom jej zachovali na později. Ale když jste připraveni ho vařit a jíst, musíte nějakou sůl odsát. Takže v procesu, kdy jste byli vychováváni svými rodiči a učiteli, jste byli v jistém smyslu pokaženi - ačkoli jistým způsobem jste s nimi museli vyjít.

 

A tak je v naší kultuře stále módnější chodit na psychoanalýzu, jakmile skončíte se vzděláváním, abyste vyřešili a vyléčili všechny škody a traumatické šoky, které vám byly v tomto procesu způsobeny. A stane se něco, čím - v sofistikovaných kruzích - člověk prochází, ne proto, že jest duševně nemocným člověkem, ale protože je to považováno za všeobecně přínosné pro duševní zdraví. A tím je náš nemotorný pokus o to najít lék pro naši kulturu. Lék samozřejmě potřebujeme, protože to, co ztrácíme během výchovy, je spontánnost. To je to, co je u dítěte tak nádherné, a stejně tak nevhodné - že děti jsou prostě spontánní. A když to dělají způsobem, který nám vyhovuje, myslíme si, že jsou nádherné.

 

A když to dělají způsobem, který nám nevyhovuje, myslíme si, že jsou hrozné. A tak jsme v nich spoustu spontánnosti pozabíjeli - aby nebyly tak děsivé a tak budou milé, ale tak trošku falešně. A to je docela katastrofa, že ano? Protože když sledujeme dítě - řekněme když tančí - a to se nikde nenaučilo; nikdy neabsolvovalo jedinou taneční lekci a opravdu tančí jen pro zábavu, řekneme, "to je nádherné". Pak nakonec dítě zjistí, že se jedná o způsob, jak získat pozornost a začne si být tance vědomo, a tak ho pošleme do taneční školy, kde to jde ztuha a mizerně. A teprve až po mnoha, mnoha letech praxe dítě - jako tanečník/tanečnice, nyní mladý muž nebo mladá žena - znovu zachytí spontánnost dětství. Muselo jít celou tu cestu , aby se dostalo zpátky k tomu, co kdysi mělo. A to je strašně těžké.

 

Stejně tak bychom mohli parafrázovat obecný postoj k životu, ke kterému je dítě vedeno, aby se naučilo žít, stejné jako když se dítě učí znovu tancovat. Musí dodržovat pravidla. A při tom se objevuje ta věc, která nás, lidské bytosti, otravuje nad všechna očekávání. A tou je: sebe-vědomí. Sebe-vědomí je v jistém smyslu pýcha jako nás, lidských bytostí. Je to skvělá věc, co máme. Nemůžeme být pouze šťastni. My si uvědomujeme, že jsme šťastni. Nemůžeme jen myslet, můžeme také přemýšlet o myšlení. A v tom tkví veškerý potenciál uvažování: myslet o myšlení, vědět o vědění, být si vědom toho, co jeden každý dělá. Odtud pramení veškerá rozumová kontrola chování, o které byste mohli prohlásit, že vyjadřuje slávu člověka a civilizace. Ale zároveň jde o perfektního škůdce, protože jak příjdete na to, kdy přestat myslet na myšlení? Například přemýšlíte o problému a musíte se rozhodnout.

 

 

Jak dlouho byste o tom měli přemýšlet? Kolik důkazů shromáždit, než uděláte první krok? Nikdy nebudete vědět. Vlastně, to, co většina z nás dělá, je, že o daném rozhodnutí přemýšlíme, dokud nám není na obtíž, anebo tak dlouho, dokud není pozdě, abychom nad něčím přemýšleli a potom něco uděláme. Nikdy jsme neměli jistotu, že jsme se rozhodli správně. A jedním z problémů, stran myšlenkového rozhodnutí, je nespočet nepředvídatelných proměnných, vystupujících odevšad! Můžete vypracovat tu nejlepší obchodní smlouvu, a všechno bude v pořádku, ale nemáte tam ošetřeno, že uklouznete na banánové slupce, když půjdete tu smlouvu podepsat, či cokoliv to může být.

 

Tyto věci nelze předvídat v jakémkoli rozsahu rozhodovacích procesů. A jakkoliv se snažíme vypracovat dokonale spolehlivé metody uspořádání svého života, budeme se vždy ocitat v boji proti záplavě detailů nemožných situací. To je problém přílišného množství předpisů. Když zajistíte všechno v zákoně, zjistíte náhle, že se nepohnete bez vyplnění tříset formulářů a bez konzultace se všemi možnými druhy úředníků, aniž byste si nenajali štáb právníků a účetních a všechny tyto druhy věcí, abyste si byli jisti, že neuděláte žádný špatný tah. A po chvíli hra nestojí za zlámanou grešli. A život se stane tak bezpečně svázaným, že v žádném případě to nebude k žití.

 

 To je tedy jeden z problémů být si vědom. A veškeré vzdělání je návodem na sebe-vědomí. Co se učíte ve vzdělávání? Učíte se v podstatě slova. Tedy - zástupné symboly reality. A díky slovům jsme schopni mluvit o životě a tedy o něm přemýšlet, a tak mít o něm znalosti. Žádné znalosti však nebudou akademicky respektovanými znalostmi, dokud to nebudou znalosti z hlediska slov anebo čísel. To znamená v symbolickém jazyce o životě. Jakmile se ale ocitnete v pozici, kdy víte, že víte, a víte, že jste živ/a a že jednou zemřete, poněvadž dokážete předvídat, máte pocit, že jste ztratili nevinnost. Něco se pokazilo.

 

Takto je v křesťanské tradici poznáváno dobro a zlo. Co je řečeno v hebrejštině, není přímo morální dobro a zlo, které bylo známo jako důsledek konzumace ovoce stromu poznání, nýbrž to, co bylo výhodné a nevýhodné. To vám dává možnost přiblížit se Bohu, tedy dar ovládat průběh událostí. A kdokoli, kdo kontroluje průběh událostí, se pravděpodobně ocitá v situaci čarodějova učně. A Pán dívá se dolů a praví: "Dobře, člověče. Chtěl jsi být Bohem. Tak jen do toho a ukaž, co umíš!" A tak to zkusíte a zabředáváte do stále většího a většího chaosu. Chápete, daří se vám skvěle, stejně jako čarodějův učeň dokázal poslat koště pro vodu, ale nedokázal je zastavit. Stejně jako říkáme dnes: Pokrok nezastavíš.
Takže celý ten problém se sebevědomím tkví v tom, že vždycky budete váhat a zmítat se v pochybnostech. Říkáme tomu úzkost. A v nás ve věku nevinnosti mohutní nostalgie. Nebylo by skvělé nemuset dělat žádná rozhodnutí? Žít naprosto vrtošivě? A když se dostanete do potíží, nu, v pořádku, o nic se nebudete strachovat. Podívejte se, do jakých potíží se dostane můra, když si svůj sexuální chtíč omylem ukojí na svíčce, což se stává. Proto do svíčky můra vlítne, udělá chybu a pfůůů. Zhasne. Tak to je. Můra se na cestě ke svíčce netrápí otázkou, zda se nepopálí. A samozřejmě, můry jsou dostatečně plodné, takže na jedné můře, co zmizí ve svíčce vůbec nezáleží. Stovky můr, ztracených ve svíčkách nemají žádnou váhu. Prostě pokračují dále. Takže si lze představit lidskou civilizaci, ve které dělají lidé chyby a zhasínají s velikým ohňostrojem, namísto nářku. A tom to je. Nebudou se bát. Žili úžasně. Ale neumíme se jaksi oprostit a udělat to. Nedokážete jednat bez účelu. Nedokážeme se vědomě vzdát sebe-vědomí, neumíme se přestat bát, neumíme se vzdát přemýšlení o sobě a hlavně se bojíme žít spontánně, protože bychom mohli udělat něco špatně. 

 

Nicméně smyslem Zenového tréninku je žít spontánní život. Proto je to pro mnoho západních lidí tak fascinující, obzvláště pro západní intelektuály, kteří jsou zavaleni svým sebevědomím. Protože to, co všechny v Zenu zaujalo, když o něm poprvé skrze spisů Dr. Suzukiho uslyšeli, byly Zenové příběhy. Kdysi před lety jsem tuto knihu zenových příběhů zapůjčil svému příteli, který byl právě v nemocnici. A když mi je vracel, tak pravil: "Bože, já nerozuměl ani slovo, ale ohromně mě to nakoplo." Zenová literatura, zejména literatura Zenu z jejich raných dob dynastie Tang v Číně, je dílo, která se datuje přibližně z let 700 do 1000 n.l. Tato léta jsou zlatým věkem Zenu a téměř veškerá literatura z tohoto období - z raně buddhistické Číny - jsou anekdoty o setkáních zenových mistrů se svými studenty.

 

 V japonštině se nazývají mondō, což znamená "otázka-odpověď." A zdá se, že způsob, jakým byl Zen studován v těch dávných dobách, byl poněkud odlišný od toho, jak ho studujeme nyní. Nyní je Zen již zaveden a studován v komunitách, jako jsou ty, o kterých jsme si říkali, a zůstane tam i zítra. Ale v těch dobách byl Zen kočovnou věcí. Jinými slovy, pokud jste se stali zenovým mnichem, absolvovali jste mnoho cest. A namísto toho, abyste po většinu dne seděli na své zadnici, jste putovali. Procházeli jste prériemi, horskými cestami, drsnou zemí; navštěvovali jste mistra za mistrem, abyste našli jednoho, který by konečně odpověděl na vaši otázku.

 

Přirozeně - předpokládám, že když člověk hledá, je hledající. Není falešným hledajícím, nýbrž skutečným uchazečem - což znamená, že v sobě má tu vroucí touhu zjistit, o co tu jde. Kdo jste vy, a co je život, co to je realita anebo jak se z toho nepořádku vymotat. A namísto zmatené lidské bytosti se chcete stát, chcete se stát něčím tak jednoduchým a pravým jako je tygr, nebo kočka, jako je jím pták anebo - Buddha.

Překlad : Roman Kocián