Alan Watts - Je to jen hra

 Přeložil: Roman Kocián

---------------------------------------------------

Pokud byste byli Nejvyšším Já, co byste dělali? Chci říct, seděli byste jen a byli blaženě Jedním a nikdy jinak? Ne, samozřejmě, že ne. Hráli byste hry. Už z toho přirozeného důvodu, že žádný energetický systém není energetickým systémem, dokud sám sebe nenechá běžet.

 

A tak byste to nechali běžet. A ztratíte se. Zapletete se do různých dobrodružství a zapomenete, kým jste, stejně jako když hrajete hru. Třeba poker.

 

A přestože hrajete pouze za deseticenty anebo za žetony, hra vás zcela pohltí. Není nic důležitého, co by se dalo vyhrát, nic důležitého, co by se dalo prohrát, přesto se ve hře jeví fantasticky zajímavé, kdo vyhraje a kdo tratí. Stejně tak by se dalo říct, že Nejvyšší Já je ponořeno do nespočet různých kanálů, které nazýváme aktéry ve hře, stejně jako jsou malíř, nebo spisovatel naprosto ponořeni do svého uměleckého díla, které tvoří, anebo herec, pohlcen hrou v části dramatu. Samozřejmě, že víme, že jde o drama, o hru.

Příjdeme na představení a říkáme: Je to jen hra. A to, co se stane na jevišti, není skutečné. Pouze hra. Ale skvělí herci vás přesvědčí, že je to skutečné, ačkoli jde jen o hru.

 

Přinutí vás sedět na krajíčku židle, abyste plakali, abyste se chvěli, protože vás téměř přesvědčí, že je to pravda. Co by se stalo, kdyby byl nejlepší herec konfrontován s nejlepším publikem? Jak by nemohli být zcela ponořeni ve hře, když navíc jeden přesvědčil toho druhého? Tak toto je myšlenka Vesmíru jako dramatu, že naše Prapodstata, Saguna, Brahman hraje tuto hru, vtažen do všech nás a dělá to tak zatraceně dobře, je to tak dokonale zahráno, že se to zdá být skutečné. Nejenže sedíme na krajíčku židle, ale jsme schopni vstát a něčím hodit. Sjednotíme se s dramatem a existuje pouze to, Co se odehrává.

 

 

A potom, samozřejmě, na konci dramatu (poněvadž všechny věci, které začaly, skončí), padne opona a herci se uchýlí do svých šaten. A tam oba, darebák i hrdina, odloží masky a stanou se z nich "jen" herci. Předstupují-li před oponu, v závěrečné děkovačce, ovace sklízejí oba, padouch i hrdina. Padouch za to, že byl dobrým padouchem a hrdina, že byl skvělým hrdinou. Jejich hra končí a všichni vydechli úlevou: No ale byla to skvělá podívaná, že ano?!

 

Celý tenhle svět je velkou hrou, Lílou, hrou Nejvyššího Já a proto je porovnatelný se snem, pomíjivou iluzí, a proto byste jej neměli brát tak vážně, avšak v něm zainteresováni, bereme ho vážně.

 

 

A zde jedna z velkých otázek, kterou bychom si měli položit: Když se ponoříte až na dno toho nejhlubšího jádra svého Já, cítíte, že jste opravdoví, anebo tam někde uvnitř sebe cítíte, že jste falešní?

 

 Překlad: Roman Kocián